Tinashe - Joyride

Kdo sleduje Tinashe od jejího prvního mixtapeu "In Case We Die", je velmi dobře obeznámen s talentem, jakým tohle děvče oplývá. Svými pěveckými kvalitami strčí do kapsy nejednu hvězdu z hudební branže, přesto pro velkou množinu lidí její jméno zůstává stále velkou neznámou. Podstatnou roli na této těžké cestě k úspěchu hraje zřejmě vydavatelství RCA Records, pod kterým nadějná umělkyně hudbu nahrává. To spadá pod gigant Sony Music a krom Tinashe má pod sebou umělce, jako jsou třeba Justin Timberlake, Britney Spears, Zayn nebo Shakira.

Problém je v tom, že label Tinashe často nepříjemně brzdil, ať už tím, že ustavičně odkládal vydání nových singlů, nebo tím, že jí dával malý prostor pro reklamu. Špatných rozhodnutí z vedení bylo opravdu více než dost, obrovským fiaskem pak bylo turné, které se vztahovalo na podporu alba, které ještě neexistovalo. To se pozastavovalo, v jedné fázi si jej musela Tinashe dokonce financovat ze svých vlastních zdrojů sama a pak bylo úplně zrušeno.

Chaotické postupy managementu se tak promítly do právě vydané desky "Joyride", která, jak už bylo nastíněno, měla vyjít někdy před rokem. Datum emise se měnilo jako aprílové počasí a pomalu snad nikdo nevěřil, že album skutečně opustí zdi labelu. Nakonec byl vydán jakýsi přechodný projekt "Nightride" se skladbami pro původně plánované dílo. Jeho úkolem bylo snad asi uspokojit hladové fanoušky, kteří se dlouhodobě dožadovali nového hudebního materiálu.

I pokud bychom však byli schopni přehlédnout všechny tyhle technické problémy, které novou kolekci doprovází, stejně opět narazíme, protože její obsah je sám o sobě zklamáním. Problém je v tom, že Tinashe se pod nátlakem vedení pravděpodobně nedokáže správně identifikovat, jinak si její přeskakování k různým hudebním žánrům nelze vysvětlit. Na skladbách lítá od RnB k mainstreamovému popu, pak zase k baladám, jako by chtěla zoufale oslovit všechny posluchače najednou. K tomu navíc z celkových třinácti skladeb jsou tři naprosto zbytečné; dva krátké přechody a jedno úvodní intro.

Pilotní singl "No Drama", který se nese v duchu trapu, nezachrání ani chytlavý refrén. Logicky by se předpokládalo, že song bude hlavním lákadlem alba, to se však ani přes účast rappera Offseta říct nedá. Na desce najdeme mnohem lepší skladby, třeba taková "Ooh La La", kde se beat nese ve zvucích vrzání postele, by si pozici pilota zasloužila mnohem víc.

Na druhou stranu zaujme jako host rapper Future, který na vypalovačce "Faded Love" slibuje, že najde zpěvaččin bod G. Kvalitní track svým textem výborně zapadne do nočního klubu, kde se schyluje k bizarní párty, která by mohla třeba končit právě slovy "just follow me, follow me, follow me home".

Hodně popová a letní je pak "Me So Bad", kde ruku k dílu přikládají další rappeři, konkrétně Ty Dolla $ign a French Montana. Ve srovnání s předešlými kousky je tento rytmičtější a vyloženě si říká o pozornost mainstreamových rádií. Pravým opakem jsou pak temné "No Contest" a "Salt", které Tinashe nahrála doma ve svém studiu a ze kterých je také víc cítit autentičnost.

Celá deska vypadá ve svém součtu jako výjezd na cestu někam do tmy, kde je pouze pár světlých chvil. Řidičem je zpěvaččino vydavatelství, ona samotná je pouze spolujezdcem, a tak jí nezbývá nic jiného než smutně přihlížet tomu, kam cesta povede. Příkladem je píseň "Joyride", po které bylo celé album pojmenováno. Bez jakéhokoliv zpěvaččina souhlasu a vědomí byl tento song prodán Rihanně. Ta jej chtěla zřejmě v té době zužitkovat pro své tehdejším album "ANTI", nakonec se však track po nějaké době vrátil zpět k původní majitelce a ta ho mohla použít. Zdá se, že Tinashe tak ztratila kontrolu nad svojí tvorbou. Dokud nebude mít ruce opět volné, svůj hvězdný potenciál naplno neuplatní.