Pokud album Dirty Works představuje v diskografii Rolling Stones dno, jak bylo v době jeho vydání často naznačováno, pak neleží v nijak katastrofální hloubce. S odstupem času nejde vůbec o špatnou desku, tím spíš pokud přihlédneme ke skutečnosti, že ji skupina dávala dohromady v nejvyhrocenější fázi dlouhodobé personální krize. Ta poznamenala už předchozí kolekci Undercover a v mezičase se ještě prohloubila, takže Rolling Stones se v půlce dekády nacházeli na pokraji rozpadu. Mick Jagger se pokoušel prosadit jako sólista albem She's the Boss, což zbytek kapely a zejména jeho autorské dvojče Keith Richards brali bezmála jako zradu. Při nahrávání se ocitli v situaci, která trochu připomínala příběh jejich dávných konkurentů Beatles, protože ve studiu se kompletní kapela prakticky nesešla. K tomu přistupovaly ještě třeba potíže Charlieho Wattse se zvládáním jeho závislostí. A aby toho nebylo málo, krátce před vydáním alba tragicky zemřel klávesista Ian Stewart, který kapelu spoluzakládal a dlouhá léta byl prakticky jejím neoficiálním členem. Za těchto okolností je skoro zázrak, že Dirty Works zní tak, jak zní, tedy přinejmenším solidně.
Vedle povědomí o mrazivé mezilidské atmosféře ve skupině může posluchače předem negativně naladit i v nevkusně křiklavých barvách vyvedený obal, evidentně nadbíhající popové estetice osmdesátých let. To, co skrývá, se nicméně od standardu skupiny nijak dramaticky neodklání. Zčerstva šlapající rock'n'roll... číst dále
Pokud album Dirty Works představuje v diskografii Rolling Stones dno, jak bylo v době jeho vydání často naznačováno, pak neleží v nijak katastrofální hloubce. S odstupem času nejde vůbec o špatnou desku, tím spíš pokud přihlédneme ke skutečnosti, že ji skupina dávala dohromady v nejvyhrocenější fázi dlouhodobé personální krize. Ta poznamenala už předchozí kolekci Undercover a v mezičase se ještě prohloubila, takže Rolling Stones se v půlce dekády nacházeli na pokraji rozpadu. Mick Jagger se pokoušel prosadit jako sólista albem She's the Boss, což zbytek kapely a zejména jeho autorské dvojče Keith Richards brali bezmála jako zradu. Při nahrávání se ocitli v situaci, která trochu připomínala příběh jejich dávných konkurentů Beatles, protože ve studiu se kompletní kapela prakticky nesešla. K tomu přistupovaly ještě třeba potíže Charlieho Wattse se zvládáním jeho závislostí. A aby toho nebylo málo, krátce před vydáním alba tragicky zemřel klávesista Ian Stewart, který kapelu spoluzakládal a dlouhá léta byl prakticky jejím neoficiálním členem. Za těchto okolností je skoro zázrak, že Dirty Works zní tak, jak zní, tedy přinejmenším solidně.
Vedle povědomí o mrazivé mezilidské atmosféře ve skupině může posluchače předem negativně naladit i v nevkusně křiklavých barvách vyvedený obal, evidentně nadbíhající popové estetice osmdesátých let. To, co skrývá, se nicméně od standardu skupiny nijak dramaticky neodklání. Zčerstva šlapající rock'n'roll písní One Hit (To the Body), Fight nebo Dirty Work má odpovídající výhřevnost, cover rhythm'n'bluesového hitu ze 60. let Harlem Shuffle zase zdařile vytváří atmosféru nočních ulic plných lechtivých příslibů a přitažlivý je i ležérní šmrnc písně Winning Ugly. To jsou všechno invenční a šťavnaté kusy, do nichž se řevnivost dua Jagger-Richards nijak nepromítla a nedá se ani říct, že by kdovíjak honily dobové trendy.
Vedle nich ale najdeme i průměrný materiál. Píseň Hold Back postrádá nosnější nápad a utahaně působí i Too Rude, přejmenovaný a Richardsem odzpívaný hit Winsome od jamajského zpěváka Half Pinta. Všudypřítomné echo ještě dobré reggae neudělá. Druhý kytaristův pěvecký výstup ve Sleep Tonight celkem úspěšně pluje na soulové vlně, ale jako finále desky to také není úplně čistá trefa. Pochválit je ale třeba Jaggerův zpěv. Ačkoliv to byl zřejmě především on, na kom vázla komunikace v kapele a do studia chodil vokály nahrávat zvlášť, když už se za mikrofon postavil, nic neošidil. Zpívá stejně dravě a náruživě, jako by měl před sebou plný stadion.
I díky tomu můžeme s klidným svědomím konstatovat, že Dirty Work si přes opovržení soudobé kritiky zaslouží když ne plnou, pak aspoň částečnou rehabilitaci. Postpunkovou generaci, pro kterou byli Rolling Stones přesluhující partou stárnoucích milionářů, si touto deskou sice získat nemohli, ale věrní fanoušci mohli litovat nanejvýš toho, že si nové fláky neměli možnost poslechnout i naživo. Chtít po rozhádané pětici koncertní turné, by znamenalo nemístný optimismus.
Komentáře