Newyorské hudební hemžení kolem klubů CBGB a Max's Kansas City bývá bráno jako americká protiváha britského punkového hnutí. Spíš ale šlo o jeden z jeho inspiračních zdrojů, z něhož si angličtí mládežníci odčerpali živelnost, syrovost, přímočarost a převedli je do podstatně plebejštějšího a političtějšího jazyka, aspoň dokud nepřišel post-punk. Newyorská scéna byla daleko intelektuálnější, napojená na svět uměleckých samorostů, navazujíc tak na odkaz Velvet Underground a warholovské Factory. Patti Smith byla zároveň básnířka a o podobných sklonech Thomase Millera svědčí už pseudonym Tom Verlain, pod nímž se stal frontmanem Television, jedné z nejvlivnějších kapel tamějšího kvasu.
Slůvko punk se v jejich případě skloňuje poměrně často, ale pouhý letmý náslech nás přinutí nakládat s ním hodně opatrně. Hudba na jejich prvním a nejslavnějším albu Marquee Moon je dravá a energická, ale nikoli zběsile střemhlavá. Zvuk kapely stojí na kytarách, ale nástroje v rukách Toma Verlaina a Richarda Lloyda se nesnaží pomocí jednoduchých akordů imitovat cirkulárku. Ve vzrušujícím dialogu vyšívají neobnošené vzory, neotřelé figury, vyhrávky, sledy tónů, kontrapunkty a neuhýbají ani před bravurními sóly. Přitom to všechno zůstává sdělné, přehledné a dynamické, nikoli artrockově do sebe zahleděné a strnulé. Mezi promyšlenou strukturou a syrovou razancí provedení panuje neodolatelné napětí. Z těch písní sálá horký a nervní dech... číst dále
Newyorské hudební hemžení kolem klubů CBGB a Max's Kansas City bývá bráno jako americká protiváha britského punkového hnutí. Spíš ale šlo o jeden z jeho inspiračních zdrojů, z něhož si angličtí mládežníci odčerpali živelnost, syrovost, přímočarost a převedli je do podstatně plebejštějšího a političtějšího jazyka, aspoň dokud nepřišel post-punk. Newyorská scéna byla daleko intelektuálnější, napojená na svět uměleckých samorostů, navazujíc tak na odkaz Velvet Underground a warholovské Factory. Patti Smith byla zároveň básnířka a o podobných sklonech Thomase Millera svědčí už pseudonym Tom Verlain, pod nímž se stal frontmanem Television, jedné z nejvlivnějších kapel tamějšího kvasu.
Slůvko punk se v jejich případě skloňuje poměrně často, ale pouhý letmý náslech nás přinutí nakládat s ním hodně opatrně. Hudba na jejich prvním a nejslavnějším albu Marquee Moon je dravá a energická, ale nikoli zběsile střemhlavá. Zvuk kapely stojí na kytarách, ale nástroje v rukách Toma Verlaina a Richarda Lloyda se nesnaží pomocí jednoduchých akordů imitovat cirkulárku. Ve vzrušujícím dialogu vyšívají neobnošené vzory, neotřelé figury, vyhrávky, sledy tónů, kontrapunkty a neuhýbají ani před bravurními sóly. Přitom to všechno zůstává sdělné, přehledné a dynamické, nikoli artrockově do sebe zahleděné a strnulé. Mezi promyšlenou strukturou a syrovou razancí provedení panuje neodolatelné napětí. Z těch písní sálá horký a nervní dech velkoměsta.
I když se jako jeden z vlivů na tvorbu Television uvádí i jazz, v jejich skladbách – aspoň ve studiové podobě – příliš improvizace není. Když natáhnou skladbu až téměř k deseti minutám, jako v případě té titulní, neznamená to ponor do intuitivního jamování, kam by se na takové ploše vydala třeba Patti Smith Group. Verlainovy kompozice mají pevně daný průběh. Zároveň jsou některé z nich, zejména ty pomalejší (Guiding Light, Torn Curtain), i velmi emotivní až dojímavé. Ty razantnější (See No Evil, Friction) zase aspoň částečně ospravedlňují použití termínu punk v jejich životopisech. Verlain není tak osobitý zpěvák jako třeba David Byrne nebo Patti Smith, ale do muziky, jakou Television hrají, sedí jeho ostře frázující vokál dokonale.
Rovnováha mezi živelností a disciplínou, mezi pudovostí rocku a jeho sofistikovanou artovou nadstavbou jsou na Television stále přitažlivé. Stejně jako novátorství, s nímž otevřeli nové možnosti pro využití kytar v rockovém tělese. Nesčetné indierockové spolky z jejich odkazu dodnes těží. S albem Marquee Moon se dotkli dokonalosti a právem se zapsali do historie.
29.09.2022 - 9:13 | Acid3P
Intošský art rock, kde to všetko pekne spolu hrá, je to trochu zaprášené punkovou špinou, ale chcelo by to trochu šmrncu. Momenty, na ktoré by ste sa pri počúvaní vyslovene tešili. Taký som tu okrem 10 minútovej titulnej Marquee Moon nenašiel.
#10 Uncut Magazine - 200 Greatest Albums Of All Time
17.12.2011 - 11:59 | Alvy Singer
Deska, ktera tyvole na me mela asi nejvetsi dopad, co se tyce toho, ze v te dobe jsem moc muziky neznal a tohle album mi otevrelo vratka nekam dal.