Nadine Shah - Holiday Destination

Do politiky nedělám. To, že jsem informovaná, mi automaticky nedává možnost něco změnit. Nejsem naivní. Dívám se na pět právníků, jak skládají papírovou vázu. Specializace: lidská práva. Při jejich koncentraci na metr čtvereční bychom tu měli mít ráj na zemi.

Nadine Shah nejspíš nečeká, že Holiday Destination změní svět, ale je odhodlaná protestovat. Pálí ji brexit a uprchlická krize, kvůli pákistánským rysům ji vnímaví spoluobčané posílají domů. A kamže to mám jít, ptá se v Out the Way: „Where would you have me go, I'm second generation, don't you know?“ V Yes Men dloube do britské politiky, ale těžko říct, jakým směrem. Nechtěla by náhodou obnovit slávu britské těžby? Není povinné při poslechu plivat na fotku Theresy May? Titulní Holiday Destination je výčitka všem dovolenkářům, co jim uprchlíci kazí požitek z opalování. Jasně, blbci. Blbci byli a budou. Budou chodit do kostelů a pak si u oběda stěžovat, že viděli jen samé kostely. Budou dál jezdit do Egypta, aniž by se podívali, co je za zdí hotelu. Ale ptát se „How you're gonna sleep tonight“? Jestli nedostanou průjem, tak se vyspí báječně. Je to jako křičet do údolí, ale neposlouchejte mě, já si tu jen tak sedím a občas se rozhlídnu, jestli se kolem náhodou nestřílí.

Nejzajímavější kousek není ten prvoplánový a nejvzteklejší, ale sarkastická 2016. Americký prezident je fašista a já si tu zatím čtu nutriční informace na krabičkách, abych se neotrávila. Chápu, že u vážných témat chce Shah zachovat vážnou tvář, ale tohle jí sluší mnohem víc.

Tak a teď jsem vyčerpala všechny zajímavé písničky na albu, protože potom, co se Nadine vyvztekala, došel jí dech. Zbytek alba nabízí otravně repetitivní texty, které dobíjí monotónní, do zblbnutí se opakující podkres. Jako by na každou skladbu zbyl jenom jeden, navíc ne úplně uspokojivý hudební nápad. Respektuju omezený rozsah zpěvu, ale Nadine Shah zní často ploše, spíš jako by se strefovala do jednotlivých frází, než aby je prozpívala. Vyrobila tak sice místy údernou agitku, ale trochu zapomněla, že nedělá jenom politiku, ale i hudbu.

Recenze vyšla v časopise Full Moon #75-6.