Myles Kennedy - Year of the Tiger

Jedním z otazníků bylo žánrové rozpoložení nahrávky. Vypuštěné singly již naznačovaly příklon k bluesovým kořenům a závan odkazu na Led Zeppelin. Zda se jedná jen o střípky, které Myles Kennedy složí v barevnou mozaiku, či budou doplněním něčeho většího, zůstávalo velkou neznámou.

Novinka na ploše padesáti minut představuje dvanáct písní a na první poslech působí velmi sevřeně. Monolit oplývá zvukovou čistotou a drží pěkně náladově pohromadě. Negativum této sevřenosti se však projevuje v jeho až přílišné stylové monotónnosti.

Začnu světlou stránkou věci. "Year of the Tiger" nabízí velmi silnou první stranu, kterou lze bez ostychu nazvat přímo excelentní. Start zajišťuje zeppelinovským odkazem navoněná titulní píseň, po níž přichází "The Great Beyond". Tento song je natolik emotivně vypjatý, že by se neztratil v žádné bondovce a byl by schopen utáhnout i její slabší děj. Ano, tak mocná skladba to je. Následují kompozice, které střídají akusticky pojaté party s náznaky rockabilly ("Devil on the Wall") či další s nefalšovanými vsuvkami americké country s klouzavými zvuky slide/steel kytar. Jízda nekončí a následuje další vrchol v podobě "Ghost of Shangri La" s vynikající klenutou pěveckou linkou. Plantovsky pojatá "Turning Stones" uzavírá první půlku. Pokud by tady recenze končila, tedy někde v polovině novinky, byla by to deska bezesporu za plný počet bodů. První strana je prostě skvělá a možná je to paradoxně její problém. Řečeno sportovní terminologií se domácím povedla a nahráli si slušný náskok, který se nesluší prohospodařit.

Druhá strana už ovšem mnoho nového nenabízí. Ne, to neznamená, že na ní jsou špatné věci. Vyčnívá zde singlová "Haunted by Desing", odvázaná "Mother" se skvělým banjem či nádherná balada à la Aerosmith "Love Can Only Heal". Byť se jedná o kompozičně a melodicky pěkné skladby, navozují pocit již dříve slyšeného. Způsobuje to především zmíněná jednolitost hudebního doprovodu, který už jen opakuje známé vzorce. Z tohoto pohledu se zdá, že autor vystřílel veškerý prach na prvních šest písní a zbývající počet se již veze jen ve stínu předchozího. Je to škoda. Lze namítat, že Kennedy čerpá z bluesových kořenů a ty se do jisté míry opakují. To je pravda, ale oproti první straně zde chybí větší moment překvapení. Zpětně lze nahlížet na dříve uvolněné nahrávky optikou toho, že se nejedná o pouhé střípky do mozaiky, ale že se celá deska ponese v podobném akustickém duchu. Albu by slušela větší stylová barevnost, špetka rockové dravosti a větší dávka aranžérské prozíravosti.

V jednotlivostech je album krásné, dobře se poslouchá. Samotný Kennedy podává bezchybný výkon. Jeho vysoko posazený vokál je nasáklý energií a zároveň voní krásnou a jemnou melancholií. Zdařilé kytarové pasáže, které než by hřměly, díky akustickému pojetí spíše vyvolávají uklidňující pocit. Nahrávka na jednu stranu dokáže svými písněmi navodit příjemnou náladu, nadchnout a nutit k rozjímání. Zavání jistou návykovostí. Je na ní dávka poctivého muzikantství, které čerpá z kořenů blues a nebojí se odkázat na zmíněné Led Zepp. Na stranu druhou se při poslechu celku může posluchači snadno stát, že jej deska již nemá čím překvapit.

Myles Kennedy je skvělý muzikant, kytarista a výtečný zpěvák, což na albu dokazuje každou notou. Na jeho formát a prvotinu by se však očekávalo vice originálnějšího autorského přínosu než jen slušné písničkářské pojetí. Jedná se samozřejmě o rockové písničkářství. Aby nedošlo k mýlce, "Years of the Tiger" je nadprůměrným albem, ale by bylo nespravedlivé, aby dostalo vyšší ohodnocení jen za to, že vyšlo pod hlavičkou věhlasného interpreta.