Nerez, (jakkoliv folk-rockový) Oboroh a Majerovy brzdové tabulky. Všechny tři skupiny nechaly své folkové kořeny rozrůst do směrů, které původní žánrový rámec dalece překročily, ať už výrazem, či zvukem. Jistě, nedošly tak daleko jako absolutně nezařaditelná Jablkoň, do široce rozkročené kategorie domácího folku, která pojme vše od bratří Nedvědů přes Pavla Lohonku Žalmana až po Vladimíra Mertu nebo Oldřicha Janotu, ale vyryly pořádně hlubokou brázdu.
Majerovy brzdové tabulky přinesly v prvé řadě unikátní zvuk. Akustické kytary totiž pravidelně doplňuje svými barvami originální kombinace violoncella a saxofonu, respektive klarinetu, podstatné je i mandocello, tedy větší příbuzný mandolíny. A taky samozřejmě hlas Andrey Landovské, který směrem k posluchači přenáší onu škálu emocí, kterou si pro ni výhradní textař formace Petr Linhart připravil.
Pro Majerovky je typická nadčasovost - či snad dokonce nečasovost. Linhart nevypráví příběhy v epickém slova smyslu, své texty skládá z obrazů a pocitů, které se z nich v posluchačově mysli vynořují. Ozývají se tu folklórní motivy, lyrika pevně tkví v přírodě, často se vrací stromy, lesy, voda, vítr, květiny, slunce. Vše dostává jaksi specificky vznešené, až mystické, ale bytostně křehké zabarvení.
Snadno se lze v přirozeně posmutnělých - ale nikoliv beznadějných - textech ztratit. A zase najít - ta slova totiž dokážou brnkat na hluboko zasuté struny, které máme všichni... číst dále
Nerez, (jakkoliv folk-rockový) Oboroh a Majerovy brzdové tabulky. Všechny tři skupiny nechaly své folkové kořeny rozrůst do směrů, které původní žánrový rámec dalece překročily, ať už výrazem, či zvukem. Jistě, nedošly tak daleko jako absolutně nezařaditelná Jablkoň, do široce rozkročené kategorie domácího folku, která pojme vše od bratří Nedvědů přes Pavla Lohonku Žalmana až po Vladimíra Mertu nebo Oldřicha Janotu, ale vyryly pořádně hlubokou brázdu.
Majerovy brzdové tabulky přinesly v prvé řadě unikátní zvuk. Akustické kytary totiž pravidelně doplňuje svými barvami originální kombinace violoncella a saxofonu, respektive klarinetu, podstatné je i mandocello, tedy větší příbuzný mandolíny. A taky samozřejmě hlas Andrey Landovské, který směrem k posluchači přenáší onu škálu emocí, kterou si pro ni výhradní textař formace Petr Linhart připravil.
Pro Majerovky je typická nadčasovost - či snad dokonce nečasovost. Linhart nevypráví příběhy v epickém slova smyslu, své texty skládá z obrazů a pocitů, které se z nich v posluchačově mysli vynořují. Ozývají se tu folklórní motivy, lyrika pevně tkví v přírodě, často se vrací stromy, lesy, voda, vítr, květiny, slunce. Vše dostává jaksi specificky vznešené, až mystické, ale bytostně křehké zabarvení.
Snadno se lze v přirozeně posmutnělých - ale nikoliv beznadějných - textech ztratit. A zase najít - ta slova totiž dokážou brnkat na hluboko zasuté struny, které máme všichni společné. Zdánlivě zaniklý svět, který si každý neseme v duši.
Album "Úplněk" vznikalo jako živá nahrávka, ale ve studiových podmínkách, to jest bez tlaku koncertního provozu, bez publika a plně pod kontrolou. Některé ze skladeb - a to včetně repertoárových klasik "Gabréta" nebo "Paní z vln" - se na zde nacházejí ve zvukově nejlepších dostupných verzích, o které se ve studiu postaral Adam Pakosta. Verzích zvukově sytých, folkově vzdušných, v nichž může každý z nástrojů dýchat.
Dvaaadvacet položek (kolekce "Úplněk" vyšla digitálně a coby průsvitný žlutý dvojvinyl) nabídne skvělou zvukovou dynamiku, v níž konečně vyplyne ona typická barevnost. Skupina si je vědoma své sehranosti i vnitřní chemie a obojí zdatně přenáší na výsledný počin.
Majerovy brzdové tabulky na "Úplňku" bilancují. Připomínají písně, které mají nejraději, i sestavu, v níž je muzikantům dobře. Jestli jde o vykročení ke konci jedné éry, to se teprve ukáže - Majerovky už ohlásily koncerty i na příští rok. Ať to dopadne jakkoliv, tohle album podává ucelený obraz toho, v čem tkví jejich v perexu vzpomenutá jedinečnost. Unikátní zvuk se tu snoubí se specifickou poetikou, která se vyhýbá klišé a otevírá zapomenuté.]]>
Komentáře