Říkejte tomu třeba zprdeleklika, na každý pád šli tihle fellas štěstíčku naproti. Chtěli se posunout, vypadnout někam ven a něco nového se tam naučit. Také chtěli jiný zvuk. Ne takový, jaký pořídíte v některém z domácích studií s některým z domácích producentů, prostě jiný. Přes Facebook kontaktovali několik producentů z bookletů jejich oblíbených cédéček, až se jim jeden - i když s půlročním zpožděním - opravdu ozval. Jejich oblíbený Chris DiBeneditto. A Goodfellas za ním do Kalifornie tak moc chtěli, že sehnat peníze už byla "maličkost".
Celá tahle akce ale mohla skončit velkou ostudou. Jen si představte ty posměšky, kdyby se nezadařilo: "Frajerům to u nás nebylo dost dobrý, tak si odjeli nahrávat do Ameriky a vrátili se s takovouhle sra*kou. Hlavně že teď mají dojemný příběh pro média." Jenže Goodfellas ze Států přivezli přesně to, kvůli čemu tam jeli - osobitou desku s osobitým zvukem. Netvrdím, že z "Robbery Blues" slyším Ameriku, ale rozhodně z ní neslyším Česko.
Síla alba je vedle vypiplaného "exotického" zvuku také v samotném výrazu kapely. Dosavadní akustický folk prezentovaný na prvotině "Sweet And Lowdown" se roztáhl (možná až zbytečně moc) několika směry - vedle klasického písničkářství uslyšíte blues i nádech country nebo rock'n'rollu. Mladí pánové si z Ameriky přivezli také dostatek sebevědomí a jejich heslo "Dokážeme vám, že i s akustickou kytarou můžeme vymlátit okenní tabulky a naštvat sousedy," není jen... číst dále
Říkejte tomu třeba zprdeleklika, na každý pád šli tihle fellas štěstíčku naproti. Chtěli se posunout, vypadnout někam ven a něco nového se tam naučit. Také chtěli jiný zvuk. Ne takový, jaký pořídíte v některém z domácích studií s některým z domácích producentů, prostě jiný. Přes Facebook kontaktovali několik producentů z bookletů jejich oblíbených cédéček, až se jim jeden - i když s půlročním zpožděním - opravdu ozval. Jejich oblíbený Chris DiBeneditto. A Goodfellas za ním do Kalifornie tak moc chtěli, že sehnat peníze už byla "maličkost".
Celá tahle akce ale mohla skončit velkou ostudou. Jen si představte ty posměšky, kdyby se nezadařilo: "Frajerům to u nás nebylo dost dobrý, tak si odjeli nahrávat do Ameriky a vrátili se s takovouhle sra*kou. Hlavně že teď mají dojemný příběh pro média." Jenže Goodfellas ze Států přivezli přesně to, kvůli čemu tam jeli - osobitou desku s osobitým zvukem. Netvrdím, že z "Robbery Blues" slyším Ameriku, ale rozhodně z ní neslyším Česko.
Síla alba je vedle vypiplaného "exotického" zvuku také v samotném výrazu kapely. Dosavadní akustický folk prezentovaný na prvotině "Sweet And Lowdown" se roztáhl (možná až zbytečně moc) několika směry - vedle klasického písničkářství uslyšíte blues i nádech country nebo rock'n'rollu. Mladí pánové si z Ameriky přivezli také dostatek sebevědomí a jejich heslo "Dokážeme vám, že i s akustickou kytarou můžeme vymlátit okenní tabulky a naštvat sousedy," není jen laciným chvástáním. Na pódiu už nepůsobí jako zakřiknutí kluci a energie teď mají skutečně na rozdávání. K tomu velkou měrou přispěla i klasická bicí souprava, která nahradila předchozí méně výrazné djembe.
Goodfellas zapracovali také na emocích. Už neznějí jen jako banda bezstarostných týpků, kteří si na pláži otevřeli krabicové víno a zahráli pár akordů. Převážně jsou sice stále veselí a nekonfliktní ("Bobby Long", "Girls Like You, "Mornings"), ale umějí i zvážnět ("Tiptoe In The Mess") nebo si pohrát s melancholií ("Smooth End Of The World"). Právě melancholické okamžiky jsou díky jakési "lítostivé" barvě hlasu zpěváka Toma těmi nejpůsobivějšími. Mám na mysli závěrečné nádherné krasosmutnění "Where Am I" nebo hitovou "Might Real", jež se mimochodem v produkci nového člena Honzy Horáčka objevila s českým textem už na debutu superstářího Zbyňka Drdy.
Mají talent, jdou si za svým a navíc zůstali skromní a slušní. Jsou to zkrátka takoví správní kluci.
P. S: Bude makro.
Komentáře