Čtveřice Bren (dříve Brnoenfield) si na novince o sedmi skladbách klestí cestu napříč kytarovými žánry. Nelze přeslechnout ozvěny shoegazeu, slowcoreu, temného písničkářství nebo blues. Charakteristická jsou tu pomalu se převalující tempa, důraz kladou muzikanti na pohlcující atmosféru. Kytarové stěny tu nepředstavují úhelný kámen, s nímž muzika stojí a padá, ale pouze koření, které dovede v ten správný moment vytvořit v jaksi hutně utlumeném zvuku náběh na epický moment - jako kupříkladu v "Hledíš domů".
Kytary se zde sice tetelí jako žhavý vzduch nad pouští a mnohdy svým frázováním připomínají neúprosný tok času, hudba ale neztrácí na konkrétnosti. V jádru pořád stojí písničkářství, které chce hlavně sdělovat, nikoliv jen omamovat zvukovými vrstvami.
Bren totiž těší také českými texty, které mnohdy prezentují s až rapovou, jakkoliv notně zpomalenou, dikcí - viz singl "Usínám?" - nebo téměř nezaujatě, unaveně, s bolavou melancholií, zranitelně, opravdově. Pravda, na tu nezpěvnost jsem si musel docela zvykat, ale asi to ke kouzlu kolekce patří.
Melancholie ostatně na nahrávce "Tmou" vládne. Bren ke svému vyprávění nepotřebují mnoho slov a poetické obrazy. Situace a emoce se jim daří pojmenovat výstižnou a mnohdy značně syrovou zkratkou - skladbě "Kouř" stačí pouhých šest kratičkých veršů, aby řekla to podstatné a dokázala strhnout.
"To všechno je v krabici v mojí hlavě / Co má planout / To všechno je v krabici v... číst dále
Čtveřice Bren (dříve Brnoenfield) si na novince o sedmi skladbách klestí cestu napříč kytarovými žánry. Nelze přeslechnout ozvěny shoegazeu, slowcoreu, temného písničkářství nebo blues. Charakteristická jsou tu pomalu se převalující tempa, důraz kladou muzikanti na pohlcující atmosféru. Kytarové stěny tu nepředstavují úhelný kámen, s nímž muzika stojí a padá, ale pouze koření, které dovede v ten správný moment vytvořit v jaksi hutně utlumeném zvuku náběh na epický moment - jako kupříkladu v "Hledíš domů".
Kytary se zde sice tetelí jako žhavý vzduch nad pouští a mnohdy svým frázováním připomínají neúprosný tok času, hudba ale neztrácí na konkrétnosti. V jádru pořád stojí písničkářství, které chce hlavně sdělovat, nikoliv jen omamovat zvukovými vrstvami.
Bren totiž těší také českými texty, které mnohdy prezentují s až rapovou, jakkoliv notně zpomalenou, dikcí - viz singl "Usínám?" - nebo téměř nezaujatě, unaveně, s bolavou melancholií, zranitelně, opravdově. Pravda, na tu nezpěvnost jsem si musel docela zvykat, ale asi to ke kouzlu kolekce patří.
Melancholie ostatně na nahrávce "Tmou" vládne. Bren ke svému vyprávění nepotřebují mnoho slov a poetické obrazy. Situace a emoce se jim daří pojmenovat výstižnou a mnohdy značně syrovou zkratkou - skladbě "Kouř" stačí pouhých šest kratičkých veršů, aby řekla to podstatné a dokázala strhnout.
"To všechno je v krabici v mojí hlavě / Co má planout / To všechno je v krabici v mojí hlavě politý benzínem, co má žhnout," zpívá se v písni "Pocity", v níž si zahostovala zpěvačka Tokyo Drift. Song nabízí ukázku velice podařené, a též notně strhující, gradace. Závěrečná "Sýkorka", jež se může opřít o klavír Lukáše Horkého z Hard To Frame, se opírá o košatější melodie a působí jako hypnotická tečka, která přináší do jinak temné matérie špetku světla.
Desku můžeme označit za typický grower. Utlumené barvy a nálady, v jakých ji formace vyvedla, svádí k tomu, že posluchačovým uchem napoprvé jen prošumí. Návraty do jejího světa ale postupně způsobí, že materiál rozkvete, na povrch se proderou chytře vystavěné skladby i promyšlená práce s atmosférou. A nakonec si vás "Tmou" přece jenom do svého neveselého světa vtáhne.
Komentáře