Moment kolize, napnuté svaly, rozšířené zorničky a příjemné mrazení v zádech. Těšil jsem se. Čekal jsem. Netrpělivě, překvapivě. „Za týden to má vyjít, už se to přece musí dát někde stáhnout, sakra.“ Zklamání z toho, že si nemůžete ukrást desku oblíbené kapely dřív, než vám ji vůbec nabídnou, je deformace moderní doby. Internetová konzumace mě mění ve filtr, kterým se přelévá moře hudby, co denně vychází. Ráno si stáhnu tohle, večer tamto. Beru (téměř) všechno, zajímá mě (skoro) všechno, ale (takřka) nic mě nezaujme.
Jen málo mám čas pořádně poslouchat. Ale některé momenty jsou výjimečné. Jsem jako drtič odpadků. Občas se filtr ucpe. Občas přijde velká voda. Občas v síti uvízne ryba příliš velká na to, abych ji mohl jen tak přežvýkat a vypustit jako další z miliónu jedniček a nul hudby, která mi protekla sluchovody. Občas. Ale tyhle momenty jsou zásadní. Jsou to chvíle, kdy se formuje charakter, kdy se kuje železo. Nejde při nich ani tak o písničky, o melodie, o sdělení, ale jen o další dávku důvěrně známého zvuku. Zvuku, který máte tak hluboko v sobě, že jeho stopy najdou při krevních testech, tak hluboko, že vám kvůli němu nebudou moct udělat transplantaci kostní dřeně, protože shoda dárců je nemožná. Je to jako DNA, jako duše, jako ty křivé drážky vinylu, co mají posedlí hudbou v hlavě. Stejnou kombinaci zářezů nemá nikdo na světě. Je to jako drogy. Heroin, ale mnohem horší. Tohle vám nebude trhat žíly. Budete... číst dále
Moment kolize, napnuté svaly, rozšířené zorničky a příjemné mrazení v zádech. Těšil jsem se. Čekal jsem. Netrpělivě, překvapivě. „Za týden to má vyjít, už se to přece musí dát někde stáhnout, sakra.“ Zklamání z toho, že si nemůžete ukrást desku oblíbené kapely dřív, než vám ji vůbec nabídnou, je deformace moderní doby. Internetová konzumace mě mění ve filtr, kterým se přelévá moře hudby, co denně vychází. Ráno si stáhnu tohle, večer tamto. Beru (téměř) všechno, zajímá mě (skoro) všechno, ale (takřka) nic mě nezaujme.
Jen málo mám čas pořádně poslouchat. Ale některé momenty jsou výjimečné. Jsem jako drtič odpadků. Občas se filtr ucpe. Občas přijde velká voda. Občas v síti uvízne ryba příliš velká na to, abych ji mohl jen tak přežvýkat a vypustit jako další z miliónu jedniček a nul hudby, která mi protekla sluchovody. Občas. Ale tyhle momenty jsou zásadní. Jsou to chvíle, kdy se formuje charakter, kdy se kuje železo. Nejde při nich ani tak o písničky, o melodie, o sdělení, ale jen o další dávku důvěrně známého zvuku. Zvuku, který máte tak hluboko v sobě, že jeho stopy najdou při krevních testech, tak hluboko, že vám kvůli němu nebudou moct udělat transplantaci kostní dřeně, protože shoda dárců je nemožná. Je to jako DNA, jako duše, jako ty křivé drážky vinylu, co mají posedlí hudbou v hlavě. Stejnou kombinaci zářezů nemá nikdo na světě. Je to jako drogy. Heroin, ale mnohem horší. Tohle vám nebude trhat žíly. Budete si je rvát sami, blahem. Na mě takhle funguje máloco. Bad Religion jsou jedna z té hrstky kapel a The Dissent of Man nová zásilka kontrabandu.
Je 21. září 2010, týden před vydáním. Na stránkách kapely je k poslechu kompletní stream alba a pár hodin nato je album ke stažení. Digitální závody o prvenství mají vítěze. Kdo to byl? To fanoušky nezajímá ani v nejmenším. Dostali svoji dávku. Tetelí se blahem anebo zklamaní a zahořklí chrlí kritiku na diskusní fóra. Já se pomalu vzpamatovávám. Vůči Bobbymu Schayerovi to sice vyznívá poněkud zle, ale Bruce Wackerman je to nejlepší, co mohlo Bad Religion potkat. Úvodní tracky ze tří předchozích desek (52 Seconds, Sinister Rogue a Supersonic) hájí stejné teritorium, stejné heslo: Bad Religion jsou pořád rychlá punkrocková kapela a otvírák nové desky The Day That the Earth Stalled je další z řady pokusů o rychlostní rekord. Táhne jim na padesát, takže na rock ve středním tempu také dojde, ale hranice žánru se musí jasně vymezit. Nevzdávají se.
První poslech je neregulovaná kolize, čelní střet, zatmění slunce. Einstein si podává ruku s Virginií Woolfovou, proud vědomí a času padá do nekonečna. Čtyřicet minut života mizí během sekund v zákrutách časoprostoru. Podruhé se začínají rýsovat kontury a pomalu se rozednívá. Úplně jasno bude až o měsíce a desítky poslechů později. Ale už při třetím kolečku jsou jasné preference. Do popředí vystupují oblíbené zákusky. Only Rain je po úvodním běsnění příhodný deštíček. Won’t Somebody, která se už objevila na předchozím albu akusticky, se ve studiovém kabátku také cítí pohodlně. Wrong Way Kids začíná málem stejně jako I Want to Conquer the World. Vlastně to celé zní trochu jako Stranger than Fiction nebo Recipe for Hate. Ostatně od téhle kapely nečekám progresi; proč měnit formuli, která funguje? Someone to Believe a Avalon jsou přesně to, co jsem od novinky Bad Religion čekal. Svižně, chytře, melodicky a hlavně ten HLAS! Cyanide je trochu dál od výsostných vod téhle kapely, kytarista od Toma Pettyho hostuje na slide kytaru. Flekatou košili a punkrock Hawaii, voe. Preference se ale ještě mnohokrát změní. I tak už je jasné, že tenhle kousek tu se mnou bude dlouho. Žádná zásadní komponenta nechybí, skalní fanoušek je uspokojen. Ничево нового, всë хорошо.
(Pro Full Moon #6 - zkráceno.)
Komentáře