The Cure - Three Imaginary Boys

Po relativním úspěchu singlu Killing an Arab se The Cure zařadili mezi kritikou ostře sledované talenty britského post-punkového kvasu. Pořád jsou ale začínající partou mladých kluků, kteří o showbyznysu něvědí skoro nic a o vlastních cílech jen o málo víc. Debutové album Three Imaginary Boys jejich nezkušenost odráží. Několik skvělých písní prozrazuje klubající se originalitu, svěží, minulostí nezatížený pohled na rockový songwriting a zvukové hledačství, celkově je ale deska nevyrovnaná a nepříliš soudržná. Nad její konečnou podobou, včetně obalu, měla firma Fiction (její spoluzakladatel Chris Parry album produkoval) větší kontrolu, než samotná skupina. Z toho důvodu měl Robert Smith z výsledku smíšené pocity, ale je otázkou, zda by The Cure v této fázi obstáli bez vnějšího dohledu lépe

Ve vrcholných okamžicích už jsou jedineční. Klaustrofobní tíseň minimalistických skvostů 10:15 Saturday Night (úzkostně odtikávající kytarová linka, drásavé sólo) a Subway Song se vymyká tvorbě jejich souputníků a zřetelně hlásí: pozor, talent! Také tam, kde v loudavé podzimní melancholii nejsnáze rozpoznáváme jejich pozdější typický rukopis (Accuracy, Another Day, Three Imaginary Boys), je už kapela sebejistá ve zhmotňování své vize. Dotažené jsou i některé méně charakteristické songy jako Grinding Halt nebo Fire in Cairo.

Po albu je ale rozeseto i několik vyloženě postradatelných čísel. Object a It's Not You jsou až příliš zatížené punkovými východisky, nebezpečně připomínají tvorbu manchesterských kolegů Buzzcocks a s výše jmenovanými progresivnějšími songy na jedné desce příliš neladí. Alespoň nepostrádají svěžest a jistý hitový potenciál, což už se nedá říct o skladbách Meathook a So What, které měly na cestě od studiových jamů setrvat déle. Taktně přejít se sluší drsně oškubanou verzi Hendrixovy Foxy Lady. Model dekonstrukce jako pocty tu nezafungoval a není to jen tím, že píseň výjimečně zpívá basák Michael Dempsey.

The Cure toho nehrají moc, v porovnání s klasickými rockovými hrdiny let minulých znějí až primitivně, ale je zřejmé, že zcela vědomě. V duchu punkové estetiky ignorují možnosti hráčské virtuozity, zásadnější je pro ně vytváření atmosféry a zvuková neobvyklost. Pochmurné, až depresivní tóny následujících desek na debutu ještě zcela nepřevládají, ale už určují směr. Přes určitou rozháranost a dílčí tápání je tak Three Imaginery Boys nepřeslechnutelným signálem zrození svrchovaně originálního tělesa. Optikou let příštích nevybroušená surovina, ale jako juvenilie odvážné, inspirativní a zábavné.