Nebudu nijak zastírat, že druhé album pražské formace Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jsem očekával s velkým napětím. A to v podstatě od chvíle, kdy dohrály poslední tóny jejího debutu "Feathers of Oblivion" Napětí ještě utvrdil magický set na loňském ročníku festivalu Brutal Assault, který s přehledem strčil do kapsy vystoupení mnoha zvučnějších jmen.
Dvojalbum "Feathers of Oblivion" bylo před dvěma lety skutečně velkolepým debutem. Koncepční projekt, který neotřele uchopil okřídlené téma čtyři roční doby, slušivý grafický kabátek bohatě vypraveného gatefoldu, zachycení genia loci jednoho magického místa - to všechno nastavilo laťku proklatě vysoko a skupinu chtě nechtě postavilo do poněkud ošemetné pozice. Tohle je typ alba, s nímž muzikanti přicházejí po pár letech kariéry, ne na jejím (v podstatě) začátku.
Jak tedy navázat, překonat, vykročit jiným směrem a zároveň se nezpronevěřit sobě samým? No, neudělali si to pánové z Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip zrovna jednoduché… Novinka je na první pohled výrazně méně rozmáchlá, stopáž se smrskla na méně než polovinu, koncepčnost projektu a způsob jeho prezentace nejsou tak okatě vyzdvihovány.
Ve své podstatě je "Temple of Serenity" jen obyčejnou studiovkou, která neláká (a ani to nepotřebuje) na to, že byla vždy v konkrétní den roku natáčena na konkrétním místě. Vytrácí se z toho jistá vnitřní magie, zároveň myšlenky nemusejí při poslechu utíkat k tématu, které je... číst dále
Nebudu nijak zastírat, že druhé album pražské formace Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip jsem očekával s velkým napětím. A to v podstatě od chvíle, kdy dohrály poslední tóny jejího debutu "Feathers of Oblivion" Napětí ještě utvrdil magický set na loňském ročníku festivalu Brutal Assault, který s přehledem strčil do kapsy vystoupení mnoha zvučnějších jmen.
Dvojalbum "Feathers of Oblivion" bylo před dvěma lety skutečně velkolepým debutem. Koncepční projekt, který neotřele uchopil okřídlené téma čtyři roční doby, slušivý grafický kabátek bohatě vypraveného gatefoldu, zachycení genia loci jednoho magického místa - to všechno nastavilo laťku proklatě vysoko a skupinu chtě nechtě postavilo do poněkud ošemetné pozice. Tohle je typ alba, s nímž muzikanti přicházejí po pár letech kariéry, ne na jejím (v podstatě) začátku.
Jak tedy navázat, překonat, vykročit jiným směrem a zároveň se nezpronevěřit sobě samým? No, neudělali si to pánové z Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip zrovna jednoduché… Novinka je na první pohled výrazně méně rozmáchlá, stopáž se smrskla na méně než polovinu, koncepčnost projektu a způsob jeho prezentace nejsou tak okatě vyzdvihovány.
Ve své podstatě je "Temple of Serenity" jen obyčejnou studiovkou, která neláká (a ani to nepotřebuje) na to, že byla vždy v konkrétní den roku natáčena na konkrétním místě. Vytrácí se z toho jistá vnitřní magie, zároveň myšlenky nemusejí při poslechu utíkat k tématu, které je za tóny a riffy skryto.
Základem pro psychedelickou kolekci je tentokrát rituál přechodu od života ke smrti, tedy opět značně nadčasové téma nabízející řadu možných úhlů pohledu. V hudbě Olaf Olafsonn byl už od prvních ípíček patrný prvek rituálu, tajemna a čehosi magického. Hudební cesta od vstupní brány ("The Portal") skrze různé stavy mezi smrtí a zrozením (tedy ono Bardo z tibetské věrouky, které dalo název závěrečné skladbě alba) je pro instrumentální um těchto Pražanů skvělým hracím polem. Snad i o něco volnějším, než jaké umožňovaly proměny přírody na předcházejícím počinu.
"Temple of Serenity" působí barevnějším dojmem, byť kapela nijak nerozšiřuje svou nástrojovou baterii. Stále se hladce pohybuje od křehkých pasáží, jejichž hypnotické figury postupně nabývají na objemu a posluchače nenápadně omotávají svými libými tóny ("Beginning of End"), až k tvrdým riffovám monolitům ("Bardo"), které drtí a válcují svým nelítostným středním tempem.
Na své poměry plní celkem krátkou plochu ("Feathers of Oblivion" pracovalo samozřejmě se čtveřicí kratších, uzavřených celků) spoustou motivů, atmosfér, nálad a hudebních barev. První dvě třetiny nahrávky jsou v tomto směru excelentní: strhující, s řadou chytře postavených zvratů, nápaditých a nečekaných vsuvek - to když se vznešená příčná flétna zlomí do westernového motivu, který šustí pískem pod kopyty koní ("Vultures Circling The Void").
V poslední třetině ale jako by začal pramen nápadů trochu vysychat. Závěr v podobě "Penitence" a "Bardo" (čest řezavému svižnému kytarovému sólu těsně před koncem alba) začíná být trochu dýchavičný, hlavně ve srovnání s gejzíry kreativity předtím. Dosáhla duše převtělení? Těžko říct, nad posluchačem zůstává viset otazník, vzduchoprázdno, jakási neuzavřenost. Těžko říct, zda je záměrná. Je to škoda, ale jinak podařenému počinu to nijak výrazněji neškodí.
Možná je to jenom pomyslná šmouha na tváři, která aktuální řadovce brání v tom, aby tu předchozí dokázala kvalitativně přeskočit. Takhle se obě díla zastavila na stejné linii. V obou případech se jedná o výrazné, do detailů promyšlené opusy, co do působivosti srovnatelné (ani "Feathers of Oblivion" se nevyhnulo pár hlušších míst), které i nadále utvrzují pozici Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip coby jednoho z nejkvalitnějších spolků na té jiné scéně, než je ta mainstreamová.
19.02.2021 - 14:56 | Meca76
„Temple of Serenity“ je konceptuálne album skúmajúce vrcholný rituál prechodu. V porovnaní s predchádzajúcou nahrávkou (The Feathers of Oblivion) obsahuje Temple of Serenity viac prvkov post-rockovej a modernej temnej psychedélie, ktorá obsahuje aj pohanskú flautu, lesné bubny, bicie nástroje, ambientné bity a dokonca aj niektoré hmlisté klarinetové ozveny.