Dieter Meier a Boris Blank toho na koncertních pódiích příliš nepředvedli: první takový záměr se uskutečnil v prosinci roku 1983, kdy v newyorském klubu Roxy odehráli pseudolive show. Další pokus přišel až s deskou "Touch Yello", kdy Yello spojili síly s festivalem Electronic Beats a natočili něco jako virtuální vystoupení. Oznámení jejich koncertní aktivity do berlínského prostoru Kraftwerk (kde vzniklo i video ke skladbě "Limbo") po více než třech dekádách fungování této dvojice bylo tedy dosti překvapivé. A o to větší byla očekávání, jak se toho pánové vlastně chopí a jak si ono slůvko live představují.
Ve finále bylo na scéně celkem velké seskupení čítající pětičlennou dechovou sekci, trojici doprovodných zpěvaček, bubeníka, perkusionistu, kytaristu a Borise za plnou pracovní deskou do písmene U. Nijak se nezměnil Dieterův hlas - i po letech působí dostatečně démonicky (třeba když se rozjede neoblomná "Bostich"). Dále došlo na dva hosty - na zpěvačky Maliu a Fifi Rong (její provedení ambientní popovky "Kiss The Cloud" prostě bere dech). Setlist byl postaven na albu "Toy", které zabralo více místa na úkor letitých hitů ("Lost Again" by v piano verzi od Mobyho určitě zafungovala i dnes, "Vicious Games", "Drive/Driven" a na mnohé další jednoduše nedošlo). Sice prezentuje to nej z novější tvorby Yello, a rozpoznáte zde tak všechna jejich podobenství, publikum ale působí až příliš staticky.
Do vizuální stránky show byl zapojen celý prostor,... číst dále
Dieter Meier a Boris Blank toho na koncertních pódiích příliš nepředvedli: první takový záměr se uskutečnil v prosinci roku 1983, kdy v newyorském klubu Roxy odehráli pseudolive show. Další pokus přišel až s deskou "Touch Yello", kdy Yello spojili síly s festivalem Electronic Beats a natočili něco jako virtuální vystoupení. Oznámení jejich koncertní aktivity do berlínského prostoru Kraftwerk (kde vzniklo i video ke skladbě "Limbo") po více než třech dekádách fungování této dvojice bylo tedy dosti překvapivé. A o to větší byla očekávání, jak se toho pánové vlastně chopí a jak si ono slůvko live představují.
Ve finále bylo na scéně celkem velké seskupení čítající pětičlennou dechovou sekci, trojici doprovodných zpěvaček, bubeníka, perkusionistu, kytaristu a Borise za plnou pracovní deskou do písmene U. Nijak se nezměnil Dieterův hlas - i po letech působí dostatečně démonicky (třeba když se rozjede neoblomná "Bostich"). Dále došlo na dva hosty - na zpěvačky Maliu a Fifi Rong (její provedení ambientní popovky "Kiss The Cloud" prostě bere dech). Setlist byl postaven na albu "Toy", které zabralo více místa na úkor letitých hitů ("Lost Again" by v piano verzi od Mobyho určitě zafungovala i dnes, "Vicious Games", "Drive/Driven" a na mnohé další jednoduše nedošlo). Sice prezentuje to nej z novější tvorby Yello, a rozpoznáte zde tak všechna jejich podobenství, publikum ale působí až příliš staticky.
Do vizuální stránky show byl zapojen celý prostor, nasvícením a pomyslným roztažením ústřední projekční plochy, na které se promítaly videoklipy nebo nově natočené video sekvence, došlo i na pár záběrů z výše uvedené "Touch Yello". Byly však jen doplňkem k hudební složce. Ta byla hozena do výraznějších tanečních spodků a od úvodní "Do It" večer evidentně odsýpal. "Tied Up" s dechy a vokálním live samplingem byl jedním z vrcholů, klasika "Oh Yeah" vtáhla znova do děje strnulé publikum, které předtím ukolíbala jinak vynikající jazzově líznutá "Liquid Lies". Boris se vokálně představil v "Blue Biscuit", ale to už pomalu klepalo na dveře lehce punkové finále se "Si Señor The Hairy Grill". Coby přídavek dali muzikanti improvizaci "The Yellofier Song", v níž Dieter a Boris ukázali, jak spolu vlastně skládají, a úplným závěrem byla hitovka "The Race", která díky dechům ukázala další level muzikantského umění Yello.
Zamrzí však fakt, že kromě zmíněného záznamu Blu-ray nenabídne nic navíc - není zde žádný dokumentární pohled do zákulisí ani představeny detaily z příprav této koncertní série (čítající čtyři večery) v neobvyklém prostoru, představena není ani aplikace Yellofier. Obraz je však prvotřídní a zvuková stopa nabídne PCM stereo (48/24) a DTS-HD - avšak v neobvyklé formě 4.1 - obě varianty jsou vyvážené a při poslechu neunikne žádný hudební detail (v tomto ohledu je zajímavé sledovat třeba perkusionistu Rolanda Peila).
"Live In Berlin" je příjemným suvenýrem z jedinečné příležitosti vidět Yello živě (ti si svou koncertní štaci protáhli o krátkou sérii koncertů po Švýcarsku, Rakousku a Německu na přelomu letošního listopadu a prosince). Ze samotného vydání se však dalo vytáhnout mnohem více, včetně nějakého krátkého dokumentu o této hudební legendě. Je totiž otázkou, jestli ještě někdy nějaká taková příležitost bude.
53.33%
40.00%
Komentáře