Merle Haggard - Working in Tennessee

Ten hlas je prudce návykový. Kořeněný, tím, co jen tak ve zdejších parcích a lesech nenachytáš, před zrcadlem nenacvičíš a od foniatrů nevyprosíš. Ten hlas je na albu Working in Tennessee naprosto zásadní. Hlas vypravěče, který má co vyprávět... Merle Haggard, nebo chcete-li Hag. Chlapík, co před půlstoletím toužil zmizet ze San Quentinu a o několik let později měnil tvář country music. Ten právě takovým hlasem přeřvával motory náklaďáků i opilecký žvásty svých kumpánů, pokřikoval na poldy i na okradené sousedy. Rozhodně nezidealizovaný rebel. Ostatně, bez toho všeho by těžko mohl stát u vzestupu rebelantské větve country singer-songwriterů. A následně zesilovat svého telecastra, žhavit lampy a udávat směr všem rockerům přísahajícím v hippie éře na sežehlé country střelce. Byrds, Gratefull Dead a nekonečné řady dalších našli své pravé otce. Jupi jé...

Střih. Současnost. Zástup pomaličku prochází od obzoru k obzoru. Černé obleky a sklopené hlavy. Za Waylona a Johnnyho. Jakože tryzna. Za elegantní country ranaře. Nádech, výdech, krok, krok, vzlyk, krok... Zástup mizí. Zvedá se prach zvířený lakýrkami, v dálce mizí protivný vzlyk a začíná být slyšet hluk aut od nedaleké občerstvovny u dálnice. Prach si sedá zpět na své místo a objevují se dvě postavy na stoličkách, hned vedle cesty. Úsměvy v koutcích, takřka neznatelné - i když ten s delšími vlasy připomínajícími liščí ohon má baziliščí pohled. Kývnou na sebe, připijí, vytáhnou kytary z pod masivního stolu u něhož sedí a začnou hrát. Working Man Blues. Dobrá nálada nekončí, motory dál řvou a krev vře. Jede se dál.

Working in Tennessee - šestasedmdesátý studiově-albový zářez. Tahle deska se vydařila. Od konce osmdesátých let natáčel šedivějící elegán Hag alba s neklesající kvalitou, ale nějak chyběl obří hit, jiskra nebo nůž na hrdle. Tak trochu šedivé období, s bluegrassovým odbočením. Prošumělé období, ze kterého si můžete pustit jakoukoli jeho desku a neurazí Vás. Ale asi si ji ani nezapamatujete. Nu, důležité vždy je, aby taková etapa skončila. Lepší je vyhořet, než se jen vytratit.

Tentokrát se zatraceně zadařilo. Žádný sentiment, to spíš občas rozvážné konstatování se zdravou mírou nadhledu i léty získané sebekázně, ale v převažující míře stále dobře a pevně kousající glosátor. Hudebně se jedná o čtyřicetiminutovou porci country-rockové čistoty s chválihodnou absencí pop balastu. Jupi jé na druhou!

Nejlepší zářezy? Vyřizování účtů s vlastním životním postojem ve What I Hate, sounáležitost se svými dělnickými kořeny v Truck Driver's Blues a ve zmiňovaném duetu s letitým parťákem Willie Nelsonem Working Man Blues. A pak léty prověřená Cocaine Blues a Under the Bridge. Skvělá práce.

Sound je čistší a méně rockový, nežli tomu bylo u předchozího alba I Am What I Am. O rytmiku se postaral mistr bicích nejlepších nahrávek Elvise Preslyeho Gene Chrisman (In the Ghetto) a skvělý session-basista David Hood (Aretha Franklin, Wilson Pickett, Solomon Burke). Je tedy v nejlepším slova smyslu dokonalým pokračováním Hagových nahrávek z dob, kdy se country a rock&roll drželi kolem ramen v lihově vizionářském opojení. Věřte, máme tu co do činění spíše s dobře padnoucím vykartáčovaným sakem načichlým tabákem a potem, než s kolekcí skvostně se v kamerách vyjímajících nových obleků.

Nejedná se ale o žádný poprask v Hagově diskografii, country music se pro tentokrát nemění. Ale zato je tu jasný vzkaz, že věci jsou na svém místě a nějaké ty jistoty existují. Pod mosty se dá dál přespat, motory řvou, věci, co Tě štvou, nemizí, klobouk ti sedí, alkohol není vymícen a Hag dál hraje...