David Gilmour - Live At The Pompeii

Na začátku recenze by bylo fér zmínit můj vztah k Pink Floyd. Samozřejmě vím, že se jedná o jednu z nejzásadnějších kapel rockové historie, jejíž alba "Dark Side Of The Moon" a "The Wall" tvoří v podstatě povinnou výbavu diskografie každého opravdového rockového fanouška. Vzhledem k tomu, že hudba, co hráli, se nazývá art rockem, častokrát kříženým i s psychedelií, bál jsem se do jejich tvorby nějak víc zaposlouchat. Podotýkám ale, že hity "Wish You Were Here", "Money" či "Another Brick In The Wall" jsem samozřejmě důvěrně znal.

Díky vydání koncertního živáku "Live At Pompeii" jsem se však rozhodl, že nastal správný čas dostávat i tuto hudbu víc pod kůži. Zašel jsem si i na kinoverzi a ta mě utvrdila v tom, že Pink Floyd jsou opravdu vše, jen ne špatná volba. Koncert zde byl zhruba o hodinu kratší než komplet na Blu-Ray. Samozřejmě že už léta letoucí spolu nehrají, poslední vystoupení odehráli na Live 8 v roce 2005 a od té doby se pánové Waters a Gilmour občas navštíví, zahostují si na svých turné, ale kolem ramen si ani nyní nepadají.

Proto David Gilmour točí sólové desky a během koncertu v Pompejích několikrát sáhl jak do svého archivu, tak do katalogu nahrávek Pink Floyd. A nutno dodat, že člověk, který nemá repertoár naposlouchaný do morku kosti, zásadní rozdíl nepozná. Prim hrají nádherná sóla s dokonalým zvukem všech Gilmourových kytar, táhlejší či střednětempé melodie, ale dojde i na instrumentální a světelnou vypalovačku "One Of These Days", takto jedinou píseň, která zazněla už v roce 1972, kdy zde Pink Floyd hráli ještě bez diváků.

Do nejstaršího amfiteátru, který nesl název Spectaculum, se původně vešlo kolem dvaceti tisíc lidí. Auditorium se však soustředilo hlavně do zápasiště určeného původně gladiátorům z jednoduchého důvodu - víc prostoru než zvuková aparatura s velkou kruhovou obrazovkou přímo nad jevištěm si vyžádal světelný park s lasery a pyrotechnikou. Dokonalý vizuální vjem má na svědomí i fakt, že ho dostal na starosti světelný designér Marc Brickman, který se podílel na zahajovacích ceremoniálech olympijských her v letech 1988 a 1992.

O dokonalost zvukové složky se vyjma mistra samého zasloužila rytmika z předcházejícího Gilmourova turné k desce "On An Island" - basista Guy Pratt a bubeník Steve Di Stanislao, troje klávesy obsloužili Greg Philinganes, Chuck Leavell a Kevin McAlea a dost prostoru dostal i druhý kytarista Chester Kamen, který hrál i s Rogerem Watersem. Mládí zde zastupuje jedenadvacetiletý brazilský saxofonista Joao Mello. Pro mě byl však naprostou jedničkou smíšený pěvecký sbor, který nádherně doplňoval vrstevnatost a magičnost jednotlivých skladeb.

Svoji roli splnil na výbornou i režisér Gavin Eder, který z dokonalého spojení audiovizuálních efektů vymáčkl maximum, co současná nejmodernější technika dokáže. Aby nedošlo k omylu, hlavní je samozřejmě muzika. Oba koncerty, ze kterých je sestříhán záznam, byly součástí turné k desce "Rattle That Lock", které navštívilo celkem čtyři sta tisíc lidí, a vystoupení ve vídeňském Schönbrunnu dostalo cenu LEA za koncert roku.

Fajnšmekři si jistě zgustnou i na skladbě "The Great Gig In The Sky", kterou Gilmour hraje jen občas. Celkový dojem ze skvěle odvedené práce nehatí ani fakt, že Gilmourovy hlasivky při těch nejvyexponovanějších polohách už ze sebe nedostanou tolik jako dřív. Jeho hra na kytaru a obecně přínos pro hudbu jsou sle neoddiskutovatelné a dá se očekávat, že po tomto záznamu se po světě objeví další noví fanoušci formace, která svou kariéru uzavřela deskou "The Endless River".

Záznam na Blu-ray doplňuje jako bonus sedmiminutový dokument, kde Gilmour hovoří o tom, proč si rád vybírá netradiční lokace pro své koncerty, a nechybí ani čtyřiadvacetistránkový booklet, který se dá spíš nazvat fotoknihou plnou nádherných záběrů z koncertu i zkoušek.