Izraelská poprocková hvězda Aviv Geffen, velký obdivovatel Stevena Wilsona, v roce 2000 pozval do své vlasti, v rámci svého turné, tehdejší Wilsonovu kapelu Porcupine Tree. A tím vše začalo. Spolupráce oběma pánům zachutnala natolik, že spolu nahráli EP. To se zase natolik zalíbilo producentům, že následně dali zelenou vzniku plnohodnotnému projektu s názvem Blackfield. Společné počiny nabízejí jakýsi mix Wilsonovova zjednodušeného progrocku s pohodovými popovými písněmi, kde se tu a tam objevuje prostor i pro experimentování. Recenzované album, jak jeho lakonický název "Blackfield V" napovídá, je od roku 2004 již pátým společným dílem tohoto dua.
Římská pětka vznikala dlouhých osmnáct měsíců za intenzivní spolupráce obou zmíněných protagonistů a za ostřížího dohledu ostříleného producenta Alana Parsonse. A nutno říci, byť oba muzikanti přiznávají, že spolupráce s ním nebyla právě z nejjednodušších, že výsledek stojí za to. Nahrávka přináší třináct ucelených tracků, které je možné s lehkou nadsázkou vnámat jako popové melodie v hávu progresivního rocku. Pryč jsou experimenty z předchozích alb. Délka skladeb nepřesahuje stopáže pěti minut a svou strukturou (i poslechem) se blíží jejich debutu.
Album je sevřené ve funkčním celku, byť jednotlivé písně mohou fungovat i zcela samostatně. Každá ze skladeb má nosný a velmi chytlavý motiv s hitovým potenciálem. Hity ve smyslu, aby je obehrávala komerční rádia, to však nejsou.... číst dále
Izraelská poprocková hvězda Aviv Geffen, velký obdivovatel Stevena Wilsona, v roce 2000 pozval do své vlasti, v rámci svého turné, tehdejší Wilsonovu kapelu Porcupine Tree. A tím vše začalo. Spolupráce oběma pánům zachutnala natolik, že spolu nahráli EP. To se zase natolik zalíbilo producentům, že následně dali zelenou vzniku plnohodnotnému projektu s názvem Blackfield. Společné počiny nabízejí jakýsi mix Wilsonovova zjednodušeného progrocku s pohodovými popovými písněmi, kde se tu a tam objevuje prostor i pro experimentování. Recenzované album, jak jeho lakonický název "Blackfield V" napovídá, je od roku 2004 již pátým společným dílem tohoto dua.
Římská pětka vznikala dlouhých osmnáct měsíců za intenzivní spolupráce obou zmíněných protagonistů a za ostřížího dohledu ostříleného producenta Alana Parsonse. A nutno říci, byť oba muzikanti přiznávají, že spolupráce s ním nebyla právě z nejjednodušších, že výsledek stojí za to. Nahrávka přináší třináct ucelených tracků, které je možné s lehkou nadsázkou vnámat jako popové melodie v hávu progresivního rocku. Pryč jsou experimenty z předchozích alb. Délka skladeb nepřesahuje stopáže pěti minut a svou strukturou (i poslechem) se blíží jejich debutu.
Album je sevřené ve funkčním celku, byť jednotlivé písně mohou fungovat i zcela samostatně. Každá ze skladeb má nosný a velmi chytlavý motiv s hitovým potenciálem. Hity ve smyslu, aby je obehrávala komerční rádia, to však nejsou. Jedná se spíše o jakési antihity, které si posluchače podmaní svou vnitřní krásou a nutí jej k opakovanému poslechu.
Ústředním motivem je oceán. Oceán jako místo, do něhož jsme všichni vrženi, v němž se ztrácíme a jsme znovu nacházeni. Proto i motiv láhve na vydařeném obalu alba. Start obstarává téměř filmová melodie "Drop of the Ocean", která je předznamenáním toho, co se příštích čtyřiačtyřicet minut bude odehrávat.
Za zmínku stojí ona zvláštní atmosféra celého díla. V celkovém pohledu, ač většina skladeb pochází z pera Aviva Geffena, se dá říci, že při poslechu dominuje ona temná a zároveň křehká Wilsonovská poetika, známá právě z jeho sólových alb či z Porcupine Tree. Výtečné "Sorrys", "October" či" Life is an Ocean" jsou zahaleny do atmosférického hávu, ve kterém se zvuky kytar vznášejí, kloužou či levitují a ladně pak vplouvají do posluchačových uší. Místy nám připomínají samotné Pink Floyd. Jistě nemalou roli v tomto zvukovém čarování má, krom samotného Wilsona, i jmenovaný producent, který s Floydy měl mnoho co do činění.
Druhou stranu mince představuje Geffenův hudebně-skladatelský vklad, který velmi citlivě obrušuje progresivní prvky. Buduje symfonické stěny a dodává skvěle vystavěné melodie. Vznikl tak těžko popsatelný mix něčeho, co se velmi dobře poslouchá a zároveň je nebezpečně návykové. Téměř po každé písni se může objevit stejné déja vu ve smyslu, "Proč už ona píseň končí?". Sladkou tečku, nebo spíše v tomto případě dovětek, obstarává velmi zdařilá skladba "44 to 48", kterou, jako jedinou, na tomto albu složil Steven Wilson, jenž si ji sám i interpretoval.
Albu skvěle dominuje popový skladatelský přístup, umně propojený s progresivním rockem. Záměrně vynechává komplikovanost a složitost tohoto stylu a nahrazuje ji atmosférou a silnou melodikou. "Blackfield V" by se klidně mohlo označit za příručku pro začínající posluchače progresivního rocku, případně také za klíč od dveří do Wilsonova komlikovanějšího hudebního světa. Nezbývá konstatovat nic jiného než, že se tohle album nadmíru podařilo. Blackfield natočili svou pravděpodobně nejlepší desku. Jak to však bývá, nastavili si tím laťku velmi vysoko a ta se bude velmi těžko překonávat. I když, kdo ví?
82.50%
82.50%
Komentáře