Když kolega Ondřej Michal psal recenzi na předchozí studiovku "Night People", zhodnotil ji jako muziku primárně cílenou na teenagery. Muziku, která je ve svém pop punkovém pojetí jednoduchá, chytlavá, snadno čitelná a která jiný plán než zabavit refrénem už při prvním poslechu nemá, a ve finále tak může bavit i dříve narozené. Velmi pěkně tím postihl vlastně celou kariéru těchto pomalu rostoucích muzikantů z anglického Weybridge.
Snad nám to fanoušci Johna Franceschiho odpustí, ale pravdou je, že You Me At Six skutečně nejsou ve svém žánru nějak výjimeční. Když si pustíte jejich album a hned poté třeba All Time Low, As It Is nebo koneckonců i ty Simple Plan, narazíte na rozdíly spíše kosmetického ražení. Jednou tam dáme něco svižnějšího, pak rockovou vypalovačku, povinný song do rádia a pro holky i nějakou tu baladu nebo ryze popovou, lehce elektronickou hitůvku a všichni budou spokojeni, protože si tam každý najde to svoje. Podle tohoto mustru vzniká spousta desek, takže to není myšleno nějak pejorativně. Jen je trošku škoda, že na své šesté studiovce šla pětice, která je aktivní už patnáct let, poslouchačům na ruku snad až příliš.
Už o dvě alba zpátky šlo na hudebnících vidět, že by rádi zopakovali kariérní křivku Paramore, tehdy ještě produkujících kvalitní žánrovou muziku. Jenže se to zatím nějak nepovedlo. Zatímco Hayley Williams & spol. i přes dlouhé mezery mezi alby vyrostli mezi headlinery středně velkých festivalů, You Me... číst dále
Když kolega Ondřej Michal psal recenzi na předchozí studiovku "Night People", zhodnotil ji jako muziku primárně cílenou na teenagery. Muziku, která je ve svém pop punkovém pojetí jednoduchá, chytlavá, snadno čitelná a která jiný plán než zabavit refrénem už při prvním poslechu nemá, a ve finále tak může bavit i dříve narozené. Velmi pěkně tím postihl vlastně celou kariéru těchto pomalu rostoucích muzikantů z anglického Weybridge.
Snad nám to fanoušci Johna Franceschiho odpustí, ale pravdou je, že You Me At Six skutečně nejsou ve svém žánru nějak výjimeční. Když si pustíte jejich album a hned poté třeba All Time Low, As It Is nebo koneckonců i ty Simple Plan, narazíte na rozdíly spíše kosmetického ražení. Jednou tam dáme něco svižnějšího, pak rockovou vypalovačku, povinný song do rádia a pro holky i nějakou tu baladu nebo ryze popovou, lehce elektronickou hitůvku a všichni budou spokojeni, protože si tam každý najde to svoje. Podle tohoto mustru vzniká spousta desek, takže to není myšleno nějak pejorativně. Jen je trošku škoda, že na své šesté studiovce šla pětice, která je aktivní už patnáct let, poslouchačům na ruku snad až příliš.
Už o dvě alba zpátky šlo na hudebnících vidět, že by rádi zopakovali kariérní křivku Paramore, tehdy ještě produkujících kvalitní žánrovou muziku. Jenže se to zatím nějak nepovedlo. Zatímco Hayley Williams & spol. i přes dlouhé mezery mezi alby vyrostli mezi headlinery středně velkých festivalů, You Me At Six jsou slavní tak nějak pořád stejně. Koneckonců i ten aktuální pražský koncert se tentokrát nekoná v Lucerna Music Baru, ale v ještě o krapet menším Futuru. Možná i proto zní aktuální materiál tak podbízivě.
V tradici velkých rockových hitů, jakými v minulosti byli "Loverboy", "Night People", "Lived A Lie" nebo "Room To Breathe", tentokrát pokračuje jen úvodní "Fast Forward" a hned následující "Straight To My Head". Pak už se změkčuje a změkčuje, až už skoro ani nejde poznat, že ještě posloucháte stejnou kapelu. Na úplně opačné straně spektra tak například najdete plytkou "I O U", "Pray For Me" nebo přeslazenou baladu "Losing You".
Ve finále tam pak tu podobnost s Paramore opět najdete. A to v tom, že stejně jako u jejich posledního počinu "After Laughter", kde se neúspěšně snažili o rádiový power pop, podstupují podobnou transformaci i You Me At Six. A i když to z obou desek nedělá neposlouchatelné kolekce, nemůžeme si odpustit klasické recenzentské brblání, že už to není jako dřív, protože to prostě jsou jejich nejslabší alba. Sorry jako.
Komentáře