The Bird and the Bee - Interpreting the Masters Volume 1: A Tribute to Daryl Hall and John Oates
Tracklist
- 01. Heard It on the Radio (3:03)
- 02. I Can't Go for That (3:36)
- 03. Rich Girl (2:49)
- 04. Sara Smile (3:06)
- 05. Kiss on My List (4:19)
- 06. Maneater (3:32)
- 07. She's Gone (3:03)
- 08. Private Eyes (3:03)
- 09. One on One (3:40)
Průměr hodnocení
Poslední hodnocení
Ty písničky budete znát nepřímo úměrně tím víc, čím nižší je letopočet vašeho narození. Daryl Hall a John Oates je dvojice, která svou největší slávu zažila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let. Téměř tři dekády poté se jiná dvojka - Inara George a Greg Kurstin - rozhodla vzít osm nejlepších pecek té první, přidat jednu (a jakou!) vlastní pecku k tomu a vydat to na albu.
To album se jmenuje "Interpreting The Masters Volume 1: A Tribute To Daryl Hall And John Oates" a nedopadlo vůbec zle. Kdo patří mezi ty, co pamatují, může srovnávat. Při tom srovnání zjistí, že nové verze se od těch původních zas až tak moc neliší. Což plyne z toho, že zvuk přelomu sedmdesátek a osmdesátek ještě pořád poměrně frčí (ano, je tím myšlena ona pomalu, ale přesto ještě pořád doznívající retro vlna). A taky z toho, že The Bird And The Bee dělají svým způsobem podobnou muziku. Možná jen trošku míň funky a trošku víc disco.
Ve finále jsou tak některé až všechny (podle roku narození) melodie povědomé a celé to zní nevtíravě, pohodově, nevlezle a standardně ptáčko-včelkově. Největší šok způsobí ale otvírák, jediná původní píseň "Heard It On The Radio". Tak moc zní, jako by z repertoáru Hall & Oates (nebo Bee Gees nebo tak) vypadla, tak moc povědomý refrén má, že se až nechce věřit, že nejde o cover. Moc povedená záležitost.
Za pozornost stojí třeba "Kiss Is On My List", "Private Eyes", závěrečná "One On One", která dostala skoro až... číst dále
řadové album
2010
60 %
další alba
Komentáře
Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.
19.08.2018 - 8:27 | poutnik
Možná byli Hall a Oates hvězdy, ale nudili mě tenkrát a stejně mě nudí i dnes, a to i v podání jindy skvělých Bird and the Bee. Pohoda, klídek, ale nuda. Takže příště raději sáhnu po jejich prvním nebo druhém albu, která jsou obě skvělá a jsou na nich pecky, na které se Hall a Oates nikdy nezmohli.