Co definuje pop roku 2013? Ten čistý bez příměsí téměř nenajdete, zato se v rámci žánru dočechrávají poslední zbytky retro vlny tanečního osmdesátkového elektropopu, stále se ukrajuje z hip hopu a opozice se se zbytečným výrazem naprosté nezávislosti na hlavním proudu vrací k časově neukotvenému písničkářství. Producentský tým zpěvačky Katy Perry chtěl pravděpodobně s "Prism" oslovit co možná nejvíce posluchačů, a tak s malými obměnami nabízí všechno z toho, jenže nic pořádně.
Už pilot "Roar" naznačil, že se od cukrovinkové éry alba "Teenage Dream" příliš nezměnilo: háj lízátek jen nahradila divočina, infantilní stylizace zůstala. Písnička, která svým uvolněným stylem stojí na pomezí tvorby Sary Bareilles nebo Bruna Marse, ale postrádá údernou hitovost. To je ostatně největší změna oproti minulé nahrávce, která jen v Americe vyprodukovala pět number one zářezů - Teenagerovský sen lupal jeden hit za druhým, na "Prism" je musíte hledat.
Rozeznatelné potenciální singly nabízí především první polovina kolekce. Povedené svižnější kousky z per dvojice Dr. Luke a Max Martin jsou bezstarostná "Birthday", která roztáčí diskokouli nad parketem tančícího davu na kolečkových bruslích, nebo "International Smile", rozverný klon "T.G.I.F." se zábavným modulováním hlasu ve stylu Daft Punk.
Když Katy prohlásila, že nové skladby zní jako od Robyn, měla zřejmě na mysli skutečnost, že Stargate a Klas Åhlund použili několik stejných beatů.... číst dále
Co definuje pop roku 2013? Ten čistý bez příměsí téměř nenajdete, zato se v rámci žánru dočechrávají poslední zbytky retro vlny tanečního osmdesátkového elektropopu, stále se ukrajuje z hip hopu a opozice se se zbytečným výrazem naprosté nezávislosti na hlavním proudu vrací k časově neukotvenému písničkářství. Producentský tým zpěvačky Katy Perry chtěl pravděpodobně s "Prism" oslovit co možná nejvíce posluchačů, a tak s malými obměnami nabízí všechno z toho, jenže nic pořádně.
Už pilot "Roar" naznačil, že se od cukrovinkové éry alba "Teenage Dream" příliš nezměnilo: háj lízátek jen nahradila divočina, infantilní stylizace zůstala. Písnička, která svým uvolněným stylem stojí na pomezí tvorby Sary Bareilles nebo Bruna Marse, ale postrádá údernou hitovost. To je ostatně největší změna oproti minulé nahrávce, která jen v Americe vyprodukovala pět number one zářezů - Teenagerovský sen lupal jeden hit za druhým, na "Prism" je musíte hledat.
Rozeznatelné potenciální singly nabízí především první polovina kolekce. Povedené svižnější kousky z per dvojice Dr. Luke a Max Martin jsou bezstarostná "Birthday", která roztáčí diskokouli nad parketem tančícího davu na kolečkových bruslích, nebo "International Smile", rozverný klon "T.G.I.F." se zábavným modulováním hlasu ve stylu Daft Punk.
Když Katy prohlásila, že nové skladby zní jako od Robyn, měla zřejmě na mysli skutečnost, že Stargate a Klas Åhlund použili několik stejných beatů. "This Moment" tak sice začíná úplně stejně jako "Dancing On My Own", tím ale veškerá podobnost končí. Ani "Walking On Air", nejlepší song nahrávky, švédskou královnu elektropopu nedotahuje. Devadesátková taneční hymna přesto funguje perfektně, podobný styl skvěle pasuje omezenému hlasovému rejstříku interpretky. I druhý Åhlundův zásah na albu, sympatická a s nadhledem odzpívaná "This Is How We Do", zpěvačce skvěle sedl.
Největším problémem alba je, že se až příliš často topí v patosu. Ostatně, romantický květinový přebal dost napovídá, kde leží těžiště desky. Druhý singl "Unconditionally" (s klasicky naživo neuzpívatelným refrénem) a tklivá "By The Grace of God" by jako plouživé sondy do duše popové princezny úplně stačily. Jenže Katy přidává ještě řadu dalších, ničím vyčnívajících skladeb středního tempa, které náladu alba ve velké míře rozmělňují.
Katy Perry nahrála zábavnou popovou desku s několika budoucími hity, ale vlastní hudební identitu byste pod jejími pestrobarevnými kostýmy hledali marně. Rádioví dramaturgové budou mít z nenáročných skladeb radost, posluchače zase nic z nového obsahu nemůže urazit. Zároveň ale vyplouvá na povrch, že Katy nenahrála jedinou skladbu, která by vás v rámci žánru zvedla ze židle, v žádné z položek neprojevil její tým odvážný či překvapivý krok (samojediná odbočka k hip hopu v "Dark Horse" diverzitu nezachrání). Výsledkem je tak jen slušné popové album.
Komentáře