Jon Anderson - True

Po desetiletí jsou britští Yes synonymem pro složité kompozice, vzletné harmonie, komplikovaná duchovní textová sdělení a asi už navždy zůstanou spjati s křišťálovým hlasem Jona Andersona. Mluvíme především o sedmdesátých letech minulého století, kdy se stali průkopníky a jedněmi z hlavních představitelů art rocku. Jejich studiová alba dobývala jeden milník za druhým. Zejména tituly "Yes Album", "Fragile", "Close to the Edge", "Tales from Topographic Oceans", "Going for the One" či "Relayer" dodnes platí za nepřekonatelné klenoty v žánrové pokladnici.

Na zmíněné úspěchy však hází stín, eufemisticky řečeno, složitá síť mezilidských vztahů. Sám Anderson figuroval nejen jako strůjce personálních a zákulisních rošád, však i proto získal přezdívku Napoleon, ale sám se stal obětí jistého palácového převratu.

V roce 2008, v době oznámení turné "Close to the Edge and Back Tour" ke čtyřicátému výročí vydání tohoto jedinečného díla, utrpěl zpěvák silný astmatický záchvat a lékaři mu diagnostikovali akutní respirační selhání. Doporučili mu, aby se vyhnul koncertování po dobu šesti měsíců.

Zbývající tři členové, dychtiví pokračovat ve vystupování bez ohledu na kolegovu dostupnost, oznámili turné v sestavě Steve Howe, Chris Squire a Alan White, s Oliverem Wakemanem na klávesy a novým zpěvákem Benoîtem Davidem. Jenže i tohoto náhradníka později postihly zdravotní komplikace. Nakonec byl proto i on vyměněn, nikoli za již zdravého a připraveného Jona, ale za jeho jmenovce Davisona z Glass Hammer.

Navzdory popsanému se Anderson i nadále považuje za duchovně spojeného se svou bývalou skupinou, sám by se reunionu s dosud žijícími členy nebránil. Důkazem budiž nejen loňské turné, se kterým navštívil i brněnské SONO, v němž oprášil slavné Na samém kraji útesu a další skladby z katalogu své bývalé formace, ale i právě nedávno vydaná novinka s názvem "True".

Jedná se již o jeho šestnácté sólové album. Nahrál ho s kapelou The Band Geeks, která ho doprovázela na zmíněné šňůře. Jon přichystal pro své posluchače společně s koproducentem a baskytaristou Richiem Castellanosem (mimo jiné člen Blue Öyster Cult) devět skladeb, kompozic, které od samého začátku do konce překvapují a hlavně baví.

Pokud titul "Invention of Knowledge" (2016), společný projekt s Roinem Stoltem (The Flower Kings, Transatlantic), pouze místy odkazoval na zvuk Yes, aktuální nahrávka je v tomto smyslu nepokrytě upřímná. Anderson a Castellanos se nebojí přímo citovat klasické motivy a harmonie, které ze zmíněných artrockerů učinily legendy.

Předchozí věta může navodit dojem, že se jedná vykrádání a pouhopouhé kopírování. Uvedu proto věc na pravou míru. Oba autoři sice mistrně spojili klasické poznávací prvky Yes s jejich zvukovým a instrumentálním DNA, do nějž patří vícehlasé zpěvy a virtuózní kytarové, basové a klávesové party, ale zároveň je vrchovatě naplnili novými, neotřelými nápady. Vzniklo z toho ordinální album, které vzdává hold tradici kapely, ale přesto zní svěže a moderně.

Pozorný posluchač si jistě všimne odkazů třeba na rabinovskou éru, zejména v první třetině alba, přesněji v úvodních skladbách jako "True Messenger" či "Shine On". Ty vynikají bohatými vícehlasy a brilantními instrumentálními pasážemi, typickými pro tuto etapu. Přesto se nedá zpochybnit, že se jedná o zcela nové album, které nechce být pouhým napodobením starých nahrávek.

Andersonův hlas prošel určitou změnou. Možná ztratil část své dřívější krystalické čistoty. Přesto dokáže i v náročnějších pasážích, například desetiminutové hudební katedrále "Counties And Countries", předvést svůj výjimečný rozsah. Jeho vokál zde představuje průzračnou vodu, která očistí duši posluchače. Sám Anderson o něm říká: "Jsem altový tenor. Umím zpívat určité vysoké tóny, ale nikdy jsem neuměl zpívat falzetem. Prostě ty tóny sázím naplno, přes své hlasivky, nikoli přes jejich okraj."

Střed alba zakončují dvě duchovně laděné skladby, "Make It Right" a "Realization Part Two". První z nich je pozoruhodná gospelovými chóry, které vytvářejí atmosféru naděje a sounáležitosti. Druhá část pak navazuje na Jonovu sólovou tvorbu a nabízí hluboké rozjímání o životě a víře.

Druhá třetina materiálu zní překvapivě lehce a melodicky. Autor zde předvádí své klasické písničkářské umění a nabízí posluchačům jasná a srozumitelná poselství. Zároveň si však připravuje půdu pro velkolepé finále v podobě šestnáctiminutového opusu "Once Upon a Dream".

Tato píseň bezpochyby představuje vrchol díla a odkazuje na nejslavnější období Yes. Její bohatá instrumentace dává vzpomenout na vícevrstevnaté kompozice, které umělec se svými spoluhráči tvořil v sedmdesátých letech. Nejednou si znalí této tvorby vybaví klasické songy jako "Awaken" či "The Revealing Science of God". Posluchač dostává čistou esenci progrese okořeněnou poctivým art rockem. Archaické? Možná, nicméně velmi působivé.

Celkově "True" zanechává dojem velmi vyrovnané nahrávky, která se moc dobře poslouchá. Potěší jak fanoušky klasických Yes, tak i ty, kteří hledají nové a originální hudební zážitky. Obsahuje jak složitější kusy, tak i jemnější pohlazení duše. Srovnání s repertoárem slavné formace se nelze vyhnout.

Ostatně v tomto duchu mluvil zpěvák ke kolegovi Chrisovi Squiremu (baskytaristovi souboru, zemřel 27. června 2015), když ho Squire lákal do jednoho ze svých projektů. Tehdy mu Jon řekl cosi ve smyslu, že pokud by to měl nazpívat, pak už nepůjde o Chrisův projekt, ale o Yes. A tak lze přistupovat i k této sólovce.

I když se na ní nenacházejí tak rozsáhlé instrumentální pasáže jako na klasických počinech zmiňované party, ono muzikantské bohatství se zde ukrývá v detailně propracovaných aranžích. Každá skladba je plná vzájemně se prolínajících motivů, které by mohly posloužit jako základ pro další kompozice. Nevyskytuje se zde nic zbytečného, každý prvek má své místo. Andersonův hlas zní stále stejně čerstvě a inspirativně a jeho hudba dokazuje, že progresivní rock není mrtvý žánr. Na tomto místě se sluší vyzdvihnout výkon muzikantů z The Band Geeks.

Zklame snad jen obal, který rozhodně nepatří k těm nejpovedenějším.

Ale zpět k obsahu: srovnání s britskou artrockovou legendou se v tomto případě nelze vyhnout, a to nejen kvůli zpěvákově jedinečnému hlasu. "True" znamená jeho návrat ke zvukovému universu tohoto giganta. Koneckonců, kdo by měl lépe prezentovat styl skupiny než právě její zakladatel, zpěvák a hlavní kreativní síla?

Kolekce "True" představuje nejen vrchol hudebníkovy sólové diskografie, ale navíc svébytným způsobem předkládá výzvu Steveu Howeovi, který se i nadále snaží udržovat odkaz Yes při životě, byť s proměnlivými výsledky.

Král je mrtev... ať žije král. Yes vs. Jon Anderson - 0:1.