Věřte tomu, nebo ne, Jess Glynne je v osmadvaceti letech historicky nejúspěšnější britskou zpěvačkou. Alespoň co se týče počtu #1 hitů v tamní singlové hitparádě. Sedmi vítězných songů dosáhla za pouhé čtyři roky a ještě předtím, než stihla vydat druhou studiovku "Always In Between". Hned čtyři z nich jsou sice hostovačky, ale to nic nemění na faktu, že rusovlasé zpěvačce v posledních letech Britové neměli šanci uniknout. Také proto neopouští její debut "I Cry When I Laugh" ani po třech letech od vydání zdejší albový žebříček.
Možná se Glynne nechala takovým masivním úspěchem ukolébat. Na druhé řadovce totiž nového servíruje jen velmi málo. Pořád jde o příjemné popové písničky s hymnickými refrény, nakažlivým rytmem a příměsí soulu. A kde to jde, tam znějí popěvky "ooooh", "uuuuh" nebo "no no no no no". Pokud si obě nahrávky poslechnete bezprostředně po sobě, zjistíte, že repertoár této londýnské interpretky je vlastně dost omezený.
To ale neznamená, že by nebyl zábavný. Je to právě zmíněné soulové cítění, kterým z dnešní popové produkce aspoň něčím vyčnívá. Naše uši oblaží spousta sborů a doprovodných vokálů. Nakonec, ani hlas Glynne nepatří k těm, kterým by chybělo charakteristické zabarvení. To vše dohromady vytváří emoci, která songy probouzí k životu.
Patrné je to od úvodních klavírem poháněných tónů "No One" - tady úplně slyšíme Jessinu krajanku Emeli Sandé. Srdceryvná balada "Broken" jako... číst dále
Věřte tomu, nebo ne, Jess Glynne je v osmadvaceti letech historicky nejúspěšnější britskou zpěvačkou. Alespoň co se týče počtu #1 hitů v tamní singlové hitparádě. Sedmi vítězných songů dosáhla za pouhé čtyři roky a ještě předtím, než stihla vydat druhou studiovku "Always In Between". Hned čtyři z nich jsou sice hostovačky, ale to nic nemění na faktu, že rusovlasé zpěvačce v posledních letech Britové neměli šanci uniknout. Také proto neopouští její debut "I Cry When I Laugh" ani po třech letech od vydání zdejší albový žebříček.
Možná se Glynne nechala takovým masivním úspěchem ukolébat. Na druhé řadovce totiž nového servíruje jen velmi málo. Pořád jde o příjemné popové písničky s hymnickými refrény, nakažlivým rytmem a příměsí soulu. A kde to jde, tam znějí popěvky "ooooh", "uuuuh" nebo "no no no no no". Pokud si obě nahrávky poslechnete bezprostředně po sobě, zjistíte, že repertoár této londýnské interpretky je vlastně dost omezený.
To ale neznamená, že by nebyl zábavný. Je to právě zmíněné soulové cítění, kterým z dnešní popové produkce aspoň něčím vyčnívá. Naše uši oblaží spousta sborů a doprovodných vokálů. Nakonec, ani hlas Glynne nepatří k těm, kterým by chybělo charakteristické zabarvení. To vše dohromady vytváří emoci, která songy probouzí k životu.
Patrné je to od úvodních klavírem poháněných tónů "No One" - tady úplně slyšíme Jessinu krajanku Emeli Sandé. Srdceryvná balada "Broken" jako by se pro změnu vzhlížela v Adele. Glynne samozřejmě nemá takový hlasový fond jako vzpomínané divy, ale prožitek v jejím vroucím hlase je. To teplo vyzařující z něj vás obejme i v následující "Hate/Love". Zmínku si zaslouží i skladba "Thursday", kterou napsal Ed Sheeran. Nedivme se proto, že začíná jen za velmi tichého vybrnkávání akustické kytary. Odlesků country si všimnete v singlu "I'll Be There".
Jess ale pořád sází hlavně na jistotu, a tou jsou v jejím případě svižnější hitovky, v nichž se proplétají prvky r'n'b a černošské hudby s tanečními rytmy a slaďoučkým popem. "All I Am", "123", "Never Let Me Go", "Won't Say No". To jsou přesně ony. Jednoduché, nenáročné a posluchačsky vděčné. Jejich přímočará zpěvnost místy evokuje třeba Spice Girls a občas se v souvislosti s nimi připomínají i M People.
Fanoušci, kteří si oblíbili prvotinu, si velmi snadno zamilují i její nástupkyni. Jess Glynne totiž navázala opravdu velmi plynule. Britští kritici jí dokonce nedostatek invence zazlívají a nové písně někdy titulují jako "generický pop-soul". Pokud ale hledáte nekomplikovanou desku, která vám rozsvítí podzimní dny, "Always In Between" vám určitě bude dobrým společníkem.
Komentáře