Hurts vždy těžili z obliby zadumané melancholie a mainstreamové temnoty, každým albem se ale snažili proměňovat a zkoušet, kam až si se svým zvukem mohou dovolit zajít. V kontextu aktuálního počinu může jejich minulá kolekce "Desire" připomínat až sbírku prosluněných letních hitovek. Natáčení "Faith" totiž rozhodně nebylo jednoduchou záležitostí, zpěvák Theo Hutchcraft se dokonce nechal slyšet, že byl jeden čas v takovém rozpoložení, že už v hudební kariéře nechtěl pokračovat.
Na výsledku je to slyšet. Příjemnou melancholii, kvůli které si je mnozí zamilovali, vystřídal opravdový smutek a bolest, paprsky naděje všudypřítomnou temnotu prozáří jen občas. Hurts také velmi zvolnili v tempu. Ne že by jejich desky připomínaly dostihové závody, občas se ale na ně nebáli zařadit opravdu taneční kousek. Tady ovšem nic, na co by se dalo na diskotéce tančit, opravdu nenajdete. Mezi ne úplně pomalé rytmy by snad dal zařadit pilotní singl "Voices" či další ze singlů, díky nevšedně použitým kytarám zvukově nevšední písnička "Somebody".
S vyzpívávanou bolestí souvisejí i experimenty. A v tomto ohledu tentokrát dvojice zašla asi nejdále za svou kariéru. Různé rozbité zvuky nechybějí ani třeba v jinak výjimečně typicky hurtsovské "Suffer", nevěřícné pozdvižení obočí ale asi vyvolá dvojice "Fractured" a "Numb". V těchto dvou kompozicích nám Hurts opravdu nedají nic zadarmo a krásu těchto podivností posluchač objeví až po několikátém... číst dále
Hurts vždy těžili z obliby zadumané melancholie a mainstreamové temnoty, každým albem se ale snažili proměňovat a zkoušet, kam až si se svým zvukem mohou dovolit zajít. V kontextu aktuálního počinu může jejich minulá kolekce "Desire" připomínat až sbírku prosluněných letních hitovek. Natáčení "Faith" totiž rozhodně nebylo jednoduchou záležitostí, zpěvák Theo Hutchcraft se dokonce nechal slyšet, že byl jeden čas v takovém rozpoložení, že už v hudební kariéře nechtěl pokračovat.
Na výsledku je to slyšet. Příjemnou melancholii, kvůli které si je mnozí zamilovali, vystřídal opravdový smutek a bolest, paprsky naděje všudypřítomnou temnotu prozáří jen občas. Hurts také velmi zvolnili v tempu. Ne že by jejich desky připomínaly dostihové závody, občas se ale na ně nebáli zařadit opravdu taneční kousek. Tady ovšem nic, na co by se dalo na diskotéce tančit, opravdu nenajdete. Mezi ne úplně pomalé rytmy by snad dal zařadit pilotní singl "Voices" či další ze singlů, díky nevšedně použitým kytarám zvukově nevšední písnička "Somebody".
S vyzpívávanou bolestí souvisejí i experimenty. A v tomto ohledu tentokrát dvojice zašla asi nejdále za svou kariéru. Různé rozbité zvuky nechybějí ani třeba v jinak výjimečně typicky hurtsovské "Suffer", nevěřícné pozdvižení obočí ale asi vyvolá dvojice "Fractured" a "Numb". V těchto dvou kompozicích nám Hurts opravdu nedají nic zadarmo a krásu těchto podivností posluchač objeví až po několikátém poslechu. Pokud se k nim ovšem dopracuje, což platí hlavně o repetitivní a místy až industriálně znějící první zmíněné skladbě. Jako ozvláštnění nahrávky fungují, pokud by ale podobně zněly všechny songy, počet fanoušků by kapele pravděpodobně rapidně klesl.
Dvojice ale nezapomněla psát i krásné balady, kterých je na albu hned pět. A všechny se opravdu povedly, navíc nejsou podle jednoho vzoru, takže se nekopírují, ale doplňují. "Slave to Your Love" a "White Horses" jsou epické kusy se sbory či operními backvokály, "All I Have To Give" si zase vystačí téměř jen s doprovodem klavíru. "Redemption" úžasně pracuje s gradací - po necelých třech minutách se téměř zastaví a nechá průchod přívalu smyčců, které posléze rozboří do ohromujícího finále. S dynamikou si také výtečně hraje závěrečná "Darkest Hour", která přece jen nabízí naději a světlé zítřky, takže po poslechu celé nahrávky věříte, že špatně už bylo. A bude jen líp.
Pátá řadovka Hurts místy není úplně jednoduché poslouchání. Chvíle strávené v temných zákoutích lidské mysli ale dvojice umně vynahrazuje úchvatnými okamžiky plnými hudební krásy. Můžeme jen doufat, že hlavně ty nám nabídne 3. dubna 2021 v pražském O2 universu.
Komentáře