Nadšení s lítostí se mísí při poslechu Kuřete v hodinkách, jediné dlouhohrající desky skupiny Flamengo. Nadšení z toho, že i za železnou oponou mohlo vzniknout dílo, které nemá zapotřebí se na ní vymlouvat, směle se vyrovná angloamerické špičce a ještě si díky textům uchovává českou identitu. Lítost při představě, jaké další plody u nás mohl přinést bigbítový kvas konce šedesátých let, kdyby rudí normalizátoři nemilosrdně neutáhli šrouby.
Kuře v hodinkách je oslnivým a sebejistým vyústěním celého předchozího vývoje plného hledání i bloudění, dohánění vzorů i klopotných pokusů o osobitost, ale zároveň je i jeho pohřební salvou (je příznačné, že v době vydání alba už byla existence Flamenga minulostí). Po něm nastává doba temna, ve kterém jen tu a tam zabliká světýlko prodírající se houštím nezbytných kompromisů (Mišík, Marsyas) a v odlehlých koutech živoří undergroundový disent. Nit přirozené evoluce je přetržená a obnovovat se bude jen těžce.
V případě Kuřete v hodinkách jsou alibistické věty typu „Na to, že je to české album, je skvělé.“ opravdu úplně zbytečné. To album je skvělé a tečka. Žádný provinční polotovar, žádné epigonství bez vlastní vize. Aktuální dění na světové rockové scéně samozřejmě nahrávka odráží, ale jde si svou cestou. Reflektuje progresivní a jazzrockové výboje (nejvíce asi v písni Pár století, kde na vibrafon hostuje Karel Velebný), ale uměřeně, s citem a vlastním,... číst dále
Nadšení s lítostí se mísí při poslechu Kuřete v hodinkách, jediné dlouhohrající desky skupiny Flamengo. Nadšení z toho, že i za železnou oponou mohlo vzniknout dílo, které nemá zapotřebí se na ní vymlouvat, směle se vyrovná angloamerické špičce a ještě si díky textům uchovává českou identitu. Lítost při představě, jaké další plody u nás mohl přinést bigbítový kvas konce šedesátých let, kdyby rudí normalizátoři nemilosrdně neutáhli šrouby.
Kuře v hodinkách je oslnivým a sebejistým vyústěním celého předchozího vývoje plného hledání i bloudění, dohánění vzorů i klopotných pokusů o osobitost, ale zároveň je i jeho pohřební salvou (je příznačné, že v době vydání alba už byla existence Flamenga minulostí). Po něm nastává doba temna, ve kterém jen tu a tam zabliká světýlko prodírající se houštím nezbytných kompromisů (Mišík, Marsyas) a v odlehlých koutech živoří undergroundový disent. Nit přirozené evoluce je přetržená a obnovovat se bude jen těžce.
V případě Kuřete v hodinkách jsou alibistické věty typu „Na to, že je to české album, je skvělé.“ opravdu úplně zbytečné. To album je skvělé a tečka. Žádný provinční polotovar, žádné epigonství bez vlastní vize. Aktuální dění na světové rockové scéně samozřejmě nahrávka odráží, ale jde si svou cestou. Reflektuje progresivní a jazzrockové výboje (nejvíce asi v písni Pár století, kde na vibrafon hostuje Karel Velebný), ale uměřeně, s citem a vlastním, neodvozeným cílem.
Flamengo mistrovsky pracuje s kompozicí. Skladby se košatí množstvím motivů a rytmických změn, ale všechny přechody jsou logické a přirozené a rockový tah se v nich nerozmělňuje. Také instrumentálně je album úžasně vyvážené. V kapele se v jejím závěrečném období sešly skutečné osobnosti, které ale dokázaly svojí prvotřídní hráčskou vybavenost vložit do služeb celku. Můžete se při poslechu zaměřit na kterýkoliv nástroj a máte dosyta co poslouchat, ale zároveň žádný nestíní druhému, všechno se perfektně doplňuje. Například propracovaná a originální souhra saxofonů a flétny s Fořtovou kytarou byla možná inspirovaná ranými King Crimson (úvod 21st Schizoid Man je dobrým vodítkem), ale Flamengo jí rozvinulo velmi osobitým způsobem.
A pak jsou tu ještě texty. Kainarovy verše už se s rockovou hudbou oťukaly na Městu ER, ale teprve tady do sebe všechno dokonale zapadlo. Navíc Mišík v jejich interpretaci překonává všechno, co až dosud předvedl, definitivně se zbavil všech manýr a zpívá jako o život. V jednom případě (Stále dál s jediným nekainarovským textem od Hynka Žalčíka) se mikrofonu chopil klávesista Ivan Khunt a svým hardrocku bližším projevem Mišíka skvěle doplňuje.
Kupodivu i zvuk je na vysoké úrovni. Má dynamiku a svědčí mu i zkušená práce se studiovými efekty, s nimiž se ovšem chvályhodně šetří. Věčná sláva Hynkovi Žalčíkovi, který album producentsky vybrousil do této podoby. Kdybychom přeci jen chtěli hledat návaznost v těch nemnoha skutečně rockových deskách následujících let, logicky se dostaneme k Mišíkově první sólovce. Na ní je určitá kontinuita přítomná, ale ETC... tam už ohledávají různé další terény a i když je to nepochybně rovněž nadčasová klasika, nemá tu soudržnost a proporční vyváženost Kuřete v hodinkách. To je prvním a na dlouho posledním po všech stránkách dotaženým domácím rockovým albem světové úrovně.
26.02.2015 - 23:47 | mrkvivit
Lidé, kterým se toto líbí
Ano, toto je vpravdě národní klenot tuzemského rocku. Mnoho už bylo napsáno a řečeno o Kuřeti v hodinkách, že lze jen těžko něco dodat a neopakovat se.
V sestavě Flamenga se sešla výjimečná parta hudebníků, kteří měli jasnou vizi a neústupně si za ní šli. V dnešní době je nepředstavitelné, jaké překážky jim stály v cestě, ale podařilo se a výsledek patří už víc než čtyřicet let k nadčasovým milníkům československého bigbítu. Úspěch re-edice ke čtyřicátému výročí vydání desky to jasně ukazuje a návštěvnost následného minutrné včetně dvou vyprodaných koncertů v Akropoli taktéž. Být tenkrát jiná geopolitická situace...
Kuře v hodinkách je v dokonalé ve všech směrech. Je v nejlepším slova smyslu progresivní a přeplněné různými fintičkami a fígly (saxofon hnaný přes wah-wah pedál v Já a dým, Mišík zpívající do hrnce v Jenom láska ví kam apod.), které nemáte šanci všechny pochytat na první poslech. Kainarovy texty jsou legendární a o instrumentální zručnosti jednotlivých aktérů nemá snad smysl diskutovat, všichni patřili k nejužší špičce. Kompozice jsou poskládané suverénním stylem, kdy nebýt češtiny, nepoznáte našince a totéž se dá říct i o produkci. Deska nemá slabé místo a je skvěle vystavěná i dramaturgicky. Dokonale jsou vyvážené křehké i šlapavé momenty. Začne se celkem svižně (Rám příštích obrazů, Jenom láska ví kam), přes zpomalení ve středu desky (Já a dým, Chvíle chvil, Pár století) se dostaneme zase ke rychlejší pasáži v závěru (Doky..., nejtvrdší Stále dál). No a nakonec epická suita Kuře v hodinkách, po jejíž konci je jen jediná možnost: dát si to celé znovu.
Re-edice z roku 2012 je obohacená o další tři skladby z nichž nejvýraznější je Týden v elektrickém městě. Edice je navíc vybavená parádním digipackovým balením s pěkně vyvedeným bookletem.
Jediné co se mi na desce nikdy nelíbilo je obal. Ale kdykoli přijedu k rodičům, stejně se jdu podívat do tátovy sbírky LPček, jestli tam pořád je původní vydání z roku 1972, abych se pokochal.
02.08.2014 - 23:25 | Katzenklo
Právem oceňované československé album, vrchol tuzemského bigbítu. Autoři se inspirovali vlivy King Crimson i Jethro Tull, ale v žádném případě nejde o plagiátorství. Každá z písní má vysokou kvalitu, brilantní jsou taktéž Kainarovy texty (nebo spíše básně).