Eddie Vedder - Ukulele Songs

Tak Eddie Vedder nám hraje na ukulele! Představte si, že je rok 1991, Pearl Jam zrovna vydali Ten, deska se prodává neuvěřitelnou rychlostí, z kapely se okamžitě stanou hvězdy špinavého vypraného rocku. A někdo vám řekne: „Eddie Vedder? Takovýhle já znám, dneska skuhrá o tom, že neví, kdo je jeho táta, a že mu nikdo nerozumí. Za dvacet let? Bude vydávat desky na ukulele a zpívat o zlomeným srdci, to vám povídám!“ Věřili byste mu? A na vodníka věříte?

[Vedder sólo rovná se] zajímavé kolaborace. Tu předělal klasický hit (internetem se potuluje kolekce Eddie Vedder – Acoustic Songs I & II, kde se vám klasických songů v podání hypnotického barytonu dostane tolik, až se vám budou zajídat), tu napsal skladbu novou a nahrál ji s někým dalším slavným... Ale pořád se jednalo o dílčí příspěvky, nic zásadního. Až přišel Into the Wild.

Příběh amerického spíše tuláka než cestovatele Christophera McCandlesse v sobě nese obrovskou sílu a poselství. Vypráví o tom, že když se rozhodnete žít svobodně, a ani v dnešní době není nic, co by vám v tom mohlo zabránit, musíte být připraveni zaplatit cenu, kterou si neurčíte sami. Vedder nahrál soundtrack ve velice krátkém čase a v podstatě simultánně s dokončovacími pracemi na snímku. Pro Veddera byla zvláště textová část procesu přirozená – tématem odhození minulosti a nového začátku se zabývá celý textařský život, přičemž opovržení konformní společností mu také není cizí, a tak se do postavy Alexandera Supertrampa mohl snadno vcítit. Dokonce si stěžoval, že snadnost, s jakou pochopil jeho myšlenky, byla až nepohodlná, jelikož si namlouval, že už dávno dospěl. Do konceptu alba se pak ještě skvěle hodily cover verze skladeb Hard Sun od Gordona Petersona a Society z pera Jerryho Hannana.

Asi bychom měli začít tím, že Eddie to s námi hraje na rovinu. Název desky zcela vystihuje, co šestnáct skladeb a třicet čtyři minut nabízí. Skutečně jsou to jenom písničky na ukulele. V singlové Longing to Belong ho sice doprovodí cello, ale to je všechno. Ukulele Songs. Vedder není v zacházení s tímto nástrojem žádným začátečníkem, jeho pokusy a vystoupení s ukulele se na různých bootlezích dají najít celkem snadno (k těm nejzábavnějším patří show na festivalu v Readingu v roce 2006, kde před devadesáti tisíci lidmi zahraje na ukulele klasiku Iron Man od Black Sabbath). Ale otisk tohoto instrumentu a Vedderovu fascinaci můžete najít i na deskách Pearl Jam (např. Soon Forget z alba Binaural).

Zřejmě právě proto, aby fanoušci domovské kapely nepřišli zkrátka, je první skladbou na nové desce předělávka Pearl Jam. Can’t Keep je z desky Riot Act (2002) a nová podoba jí ostudu neudělá. Instrumentační možnosti ukulele jsou omezené a Vedder není žádný virtuos, ale to, jak se mu prostým tlumením strun podařilo nahradit bicí i McReadyho kytaru z originálu, je zkrátka pěkné.

Nepočítáme-li Can’t Keep, je na desce dalších pět neautorských skladeb. S výjimkou jedné, More than You Know, album uzavírají a jsou to nejslabší kousky. Jedná se o tradicionály, z nichž drtivá většina vznikla v první polovině dvacátého století. Právě v nich se odehrála i obě hostování: ve Sleepless Nights je to českému publiku více než dobře známý Glen Hansard, který pohříchu není skoro slyšet, a v Tonight You Belong to Me se k Eddiemu přidá Charlyn Marie Marshall (Cat Power). Ta slyšet je, ale bylo by lepší, kdyby nebyla. Tak. To jsme si odbyli to horší a teď se pojďme bavit o tom, co je na albu hezkého.

Přiznám se, že když jsem Ukulele Songs slyšel poprvé, deska mě zklamala asi jako všechny, kteří se těšili na pokračování Into the Wild. Sám sebe jsem přesvědčoval, že Vedder přeci nemůže vydat celou desku písniček na ukulele. No, vydal. A když jsem po nějakém čase přistoupil na jeho hru a zaposlouchal se, zjistil jsem, že není až tak důležité, na co hraje, ale o čem hraje. Eddie zpívá o lásce, respektive Eddie v drtivé většině zpívá o zlomeném srdci. Ne že by to populární umělci nedělali už od doby kamenné, ale oni jsou umělci a umělci. V jeho hlase najdete něco, co vám Rihanna nenabídne. Je tam útěcha i naděje, že i když vám někdo rozřízl srdce, najde se někdo jiný, kdo vám ho zašije. A i když se už asi nikdy nezahojí úplně a trochu té krve za sebou budete courat už napořád, bude to dost dobré na to, abyste to po sobě zvládli uklidit. Eddie zpívá o světle a oceánu, který nemá paměť, a zpívá jako vždycky naprosto úžasně. I když to bez těch proklatých převzatých skladeb dělá slaboučkých dvacet sedm minut, je to půlhodinka, které nebudete litovat ani napošesté.

Je ještě jeden člověk, o kterém bych vám chtěl povědět. Jmenuje se Jake Shimabukuro a ten narozdíl od Eddieho Veddera virtuosem na ukulele je. Na internetu najdete video, na kterém vám zahraje Bohemian Rhapsody od The Queen tak, že vám to nedá a budete zastavovat detailní záběry na jeho ruce a přepočítávat, jestli má těch prstů opravdu jenom deset. Ale to není nejdůležitější. Než se do toho pustí, řekne jednu úžasnou věc. Totiž že věří, že ukulele je nástrojem míru a kdyby si na něj každý z nás alespoň jednou za čas zahrál, byl by tenhle svět mnohem šťastnější místo. A já nemám důvod mu nevěřit.

(Pro Full Moon #16 - zkráceno.)