„A řekl: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Bible, Matouš 18,3)
Kolik křesťanskejch kapel nahrávalo u proslulýho náboženskýho skeptika Albiniho, kterej si do baráku jen tak někoho nepustí? Moc jich nebylo. Já vím kromě Danielson jen o jedný nebo dvou (a prozradím příště).
Starý nahrávky Danielson znějí, jako by rodinná parta Smithových nějakým fikaným pučem převzala v nedělní škole vedení programu a donutila všechny nahastrošit se do převleků a jamovat podle obrázkový Bible. Mohlo by jít o moje splněný tajný přání. Často je to tak rozverný, že máte strach, jestli jim všem někdo nedal do sušenek koks. A co ta šílená fistule hlavního zpěváka Daniela? Nedostal omylem tamburínou přes kulky? Možná jo, ale zkuste odporovat jeho výzvě „make some joyful noise!“. I když je radost poněkud hysterická, neznamená to, že není upřímná.
Luky, kytarista z Goro, si jednou na fesťáku v Německu koupil první videokompilaci Tooth & Nail, na níž jsou Danielson (tehdy jako Danielson Famile) zastoupeni mimo jiné klipem na extramimózní hitovku Headz in the Cloudz. Už jenom když si projedu tracklist kazety, sedne na mě nevyléčitelná nostalgie. Když se dneska podíváte do katalogu labelu, těžko byste odhadli, že před patnácti lety Brandon Ebel vedle podobnejch ztřeštěností vydával rozmazanej shoegaze Velour 100, oldschool hardcore Strongarm, metalcore mlátičky Training for Utopia a Zao i skoro crustový Ninety... číst dále
„A řekl: Amen, pravím vám, jestliže se neobrátíte a nebudete jako děti, nevejdete do království nebeského.“ (Bible, Matouš 18,3)
Kolik křesťanskejch kapel nahrávalo u proslulýho náboženskýho skeptika Albiniho, kterej si do baráku jen tak někoho nepustí? Moc jich nebylo. Já vím kromě Danielson jen o jedný nebo dvou (a prozradím příště).
Starý nahrávky Danielson znějí, jako by rodinná parta Smithových nějakým fikaným pučem převzala v nedělní škole vedení programu a donutila všechny nahastrošit se do převleků a jamovat podle obrázkový Bible. Mohlo by jít o moje splněný tajný přání. Často je to tak rozverný, že máte strach, jestli jim všem někdo nedal do sušenek koks. A co ta šílená fistule hlavního zpěváka Daniela? Nedostal omylem tamburínou přes kulky? Možná jo, ale zkuste odporovat jeho výzvě „make some joyful noise!“. I když je radost poněkud hysterická, neznamená to, že není upřímná.
Luky, kytarista z Goro, si jednou na fesťáku v Německu koupil první videokompilaci Tooth & Nail, na níž jsou Danielson (tehdy jako Danielson Famile) zastoupeni mimo jiné klipem na extramimózní hitovku Headz in the Cloudz. Už jenom když si projedu tracklist kazety, sedne na mě nevyléčitelná nostalgie. Když se dneska podíváte do katalogu labelu, těžko byste odhadli, že před patnácti lety Brandon Ebel vedle podobnejch ztřeštěností vydával rozmazanej shoegaze Velour 100, oldschool hardcore Strongarm, metalcore mlátičky Training for Utopia a Zao i skoro crustový Ninety Pound Wuss. A věřte, že mi ty starý releasy, často s nedokonalým zvukem a příchutí naivity, přijdou stokrát zajímavější než to, co Ebel nabízí dneska. Apačka vám potvrdí, že jediná slušná kapela na Tooth & Nail jsou dneska mewithoutYou.
Daniel Smith, ten s fistulí, to měl vymyšlený dobře. Proč shánět do kapely spolužáky ze střední, když máte dostatek sourozenců a příbuznejch, se kterejma se znáte mnohem líp? Že je část z nich ve věku prvního rozkoukávání se na základní škole, viděl spíš jako výhodu – když nehrajou, co mají, stačí pohrozit, že dostanou buráka, a je klid. Měl od začátku štěstí i v tom, co se naplánovat nedá: v duchu Ježíšových slov z úvodu tohoto článku se roku 1993 obrátil: „Došlo mi, že mám bezvadnou rodinu, že jsem měl skvělé dětství... Začal jsem zase číst Bibli a modlit se a písničky a umělecké nápady začaly zase přicházet. S tátou jsme se začali scházet a povídat si o filozofických a teologických otázkách a já se stal znova dítětem.“ Biblisti se pochopitelně můžou celý hodiny dohadovat nad smyslem Ježíšova požadavku, že máme „být jako děti“. K Ježíšovi trochu patří, že jako „conditio sine qua non“ (nutnou podmínku – pozn. ed.) pro život vezdejší i ten budoucí položí před svoje potenciální následovníky něco, co lidskejma silama nejde splnit – narodit se znova, nestarat se o trable zítřejšího dne, po facce nastavit druhou tvář, nebudovat si zázemíčko tady na Zemi, bejt jako dítě. Střízlivě zhodnoceno, podle takovejch ukazatelů se dlouhodobě žít nedá. Leda by se stal zázrak. Aha?
Třeba je Daniel Smith čím dál oblíbenější kvůli tý nekontrolovaný hravosti, rozhazovaný kolem sebe po hrstech, kvůli klukovinám, jež jsme odložili s odchodem na střední školy a teď litujeme, že už je pozdě vylízt na strom jen tak. Přáli jsme si bejt dospělý, ale jsou dny, kdy je nám úplně jasný, že to bylo to nejblbější přání na světě.
Většinu písniček napsal při projížďkách po krajině, kde vyrůstal; odkud utíkal jako nudící se puberťák (v New Jersey, jak jste četli ve Full Moonu #11, se nikdy nic zajímavýho neděje) a kam se po letech divočení vždycky rád vrací. Album je, jestli to tak jde vůbec říct, když se bavíme o Danielson, asi nejvíc introspektivní nahrávkou. Dokonce se neopakuje ani rozmáchlý aranžování, ozkoušený na Ships (2006; mohutná podpora z řad Deerhoof, Half Handed Cloud, Serena Maneesh, Why? a ruku k dílu pochopitelně přiložil i mistr Sufjan). Ne, že by hosti tentokrát chyběli (Emil Nikolaisen i Kid S znovu účinkujou), ale všeho je o poznání míň – což, jak víme, častokrát znamená víc. Míň vřískotu, míň převleků, víc rozmyslu a skoro se mi chce říct, že i víc nenápadně hitovejch písniček. Joyful noise jako by se ve výrazu posouval ze sálu zpátky do nitra písničkáře. Docela mě zajímá, co bude dál, a doufám, že nebudu na nápovědu čekat zase pět let.
(Pro Full Moon #12 - zkráceno.)
55.00%
55.00%
Komentáře