Snad by z popela, který zbyl po sebevražedné výhni The Stooges, vstal Iggy Pop i sám. Jisté ale je, že mu z něho David Bowie výrazně pomohl nejen lidsky, ale především jako umělecký startér. V přelomovém roce 1977 (ač sám stihnul vydat hned dva vlastní zásadní opusy) s ním natočil dvojici alb, která Iggyho kariéru nejen resuscitovala, ale dovedla ji rovnou ke kulminačnímu bodu. Nejdříve The Idiot, temný klenot bratřící krautrock s post-punkem, na němž se Bowieho hudební ego vyřádilo vysoko nad rámec producentského dohledu, a pouhých pět měsíců nato Lust for Life. Tahle nahrávka je Iggyho portrétem mnohem víc, ačkoliv je tu Bowie opět většinovým autorem hudby a přivedl do studia i své dva kytaristy Carlose Alomara a Rickyho Gardinera.
Album je podstatně temperamentnější a přitom odlehčenější, než průmyslová noční můra The Idiot. Až na něm Iggy hrdě demonstruje svou znovunalezenou vitalitu, skutečnost, že z narkomanského bahna vybřednul nezlomený, s neutuchající „žízní po životě“. Zároveň ale i moudřejší. Už není neřízenou střelou, ale cílevědomým umělcem, který si samozřejmě pořád umí dopřávat, ale už nenadbíhá smrti tak okatě. Jeho projev je přeci jen kultivovanější , jistě i díky Bowieho vlivu a skladatelskému rukopisu.
Desce vévodí energické, ale zvukově přijatelné písně, z nichž se líhnou hity jako lusknutím prstů. Lust for Life, Some Weird Sin, Success, Neighborhood Threat a samozřejmě největší tahák alba, píseň The... číst dále
Snad by z popela, který zbyl po sebevražedné výhni The Stooges, vstal Iggy Pop i sám. Jisté ale je, že mu z něho David Bowie výrazně pomohl nejen lidsky, ale především jako umělecký startér. V přelomovém roce 1977 (ač sám stihnul vydat hned dva vlastní zásadní opusy) s ním natočil dvojici alb, která Iggyho kariéru nejen resuscitovala, ale dovedla ji rovnou ke kulminačnímu bodu. Nejdříve The Idiot, temný klenot bratřící krautrock s post-punkem, na němž se Bowieho hudební ego vyřádilo vysoko nad rámec producentského dohledu, a pouhých pět měsíců nato Lust for Life. Tahle nahrávka je Iggyho portrétem mnohem víc, ačkoliv je tu Bowie opět většinovým autorem hudby a přivedl do studia i své dva kytaristy Carlose Alomara a Rickyho Gardinera.
Album je podstatně temperamentnější a přitom odlehčenější, než průmyslová noční můra The Idiot. Až na něm Iggy hrdě demonstruje svou znovunalezenou vitalitu, skutečnost, že z narkomanského bahna vybřednul nezlomený, s neutuchající „žízní po životě“. Zároveň ale i moudřejší. Už není neřízenou střelou, ale cílevědomým umělcem, který si samozřejmě pořád umí dopřávat, ale už nenadbíhá smrti tak okatě. Jeho projev je přeci jen kultivovanější , jistě i díky Bowieho vlivu a skladatelskému rukopisu.
Desce vévodí energické, ale zvukově přijatelné písně, z nichž se líhnou hity jako lusknutím prstů. Lust for Life, Some Weird Sin, Success, Neighborhood Threat a samozřejmě největší tahák alba, píseň The Passenger, která se dávno stala rockovou klasikou a jejíž nesmrtelný riff je dílem kytaristy Rickyho Gardinera. Neztrácí se ani Iggyho vlastní, o něco syrovější Sixteen. Ale nechybí ani ponuřejší ozvěny Popova drogového šílenství v uplynulé dekádě, viz nervní, vyšinutá balada Turn Blue nebo posmutnělá, s úžasnou elegancí odzpívaná Tonight.
Iggyho pěvecká vyzrálost je vůbec velkým plusem nahrávky. Je přetékajícím kotlem vášní, který už ale ví, co je sebekontrola a svou agresivitu umí držet na uzdě. Chvíli expresivní rocker, chvíli zlověstný crooner. Mírné zkreslení hlasu v písních Some Weird Sin a Fall in Love with Me mu dodává jedovatou průraznost. I když má tedy David Bowie na úspěchu desky opět lví podíl, aréna teď má jasného protagonistu – Iggyho Popa. Pokud na minulém albu trochu klamal tělem, tady jasně vyznačil cestu, kterou se hodlá ubírat. A hned zkraje na ní urval ty největší vavříny.
80.83%
78.50%
Komentáře