Police - Zenyattà Mondatta

Titulem třetího alba The Police se do třetice stala exoticky znějící slovní hříčka. Nikdo nám nebrání, abychom v ní hledali hluboké významy, ale slepenec slov zen, Jomo Kenyatta (první keňský prezident) a le monde spíš odráží bezmeznou hravost tria, které ani s další deskou nepolevilo v generování chytrých hitů. Pravda, tentokrát k nějakému velkému dovádění ve studiu nemělo moc času. Firma chtěla mít nahrávku co nejdříve pod střechou a ani nasmlouvané turné nepočkalo, The Police na něj odjížděli prakticky přímo ze studia. Muzikanti pak nešetřili slovy rozčarování a dodnes považují album Zenyatta Mondatta za své nejslabší. Je fakt, že zvuk mohl být vycizelovanější, ale horká mixážní jehla na druhou stranu zachovává garážovou bezprostřednost a pokud jde o vlastní hudební materiál, důvodů k výtkám je ještě méně.

Není vyloučené, že časová tíseň zapříčinila také větší počet nezpívaných kusů. Behind My Camel a The Other Way of Stopping jsou čisté intrumentálky a i Voices Inside My Head má vokálů poskrovnu. Ale proč ne, předchozí album Regatta de Blanc přineslo kapele cenu Grammy právě za instrumentální titulní skladbu a totéž se jim podařilo i tentokrát prostřednictvím Summersovy Behind My Camel, která svým zlověstným souzvukem kytary a kláves může připomenout druhou polovinu Bowieho alba Low. O vycpávku z nouze tedy nejde, ty obvykle gramofonky nesbírají.

Jako obvykle si The Police pohrávají s množstvím vlivů z rockových, jazzových a v neztenčené míře i jamajských ohrádek, na jejichž základě krystalizuje několik navzájem příbuzných písňových dvojic. Tak definici popového hitu naplňují Don't Stand Stand So Close to Me a De Do Do Do, De Da Da Da, rozpustilé ska popěvky přinášejí Canary in a Coalmine a Man in a Suitcase, zatímco temnější dubové vlnění se ozývá v Driven to Tears a Shadows in the Rain, v té první prosycené jazzovými náladami, ve druhé ozvláštněné kytarovými ruchy a naechovaným vokálem.

Závažnější tóny můžeme zaznamenat také v textech. Pozdější Stingův široce rozprostřený politický a charitativní aktivismus vystrkuje růžky v Driven to Tears nebo funkovou basou řízené When the World is Running Down..., Stewart Copeland mu přizvukuje s vlastní, sovětskou invazí do Afghánistánu inspirovanou skladbou Bombs Away. Ale ani zapovězené sexuální jiskření mezi učitelem a studentkou v Don't Stand So Close to Me není zrovna téma běžně slýchané na vrcholcích hitparád, které tato píseň řádně provětrala na obou stranách Atlantiku a stala se jedním z největších hitů tria.

Album je, jak vidno, značně různorodé jak v textařské, tak v hudební rovině. Marně bychom hledali nějaký tmel, který by mu propůjčil zdání promyšleného celku. I když jeden přece: muzikantská invence a důvtip, jimiž skupina i nadále disponuje ve vrchovaté míře, a které ze zdánlivé roztříštenosti dokážou udělat přednost. Při té honičce ve studiu to nemohlo dopadnout lépe.