Otep - Generation Doom

Americká metalová formace Otep patřila a stále patří do tzv. druhé vlny moderního nu-metalu. Její vznik se datuje k roku 2000, dva roky poté vydala úspěšný debut "Sevas Tra". V té době ještě poměrně neobvyklý projev frontmanky Otep Shamaya, která za mikrofonem působila jako divoký predátor s úmyslem rozervat okolí na kusy, strhl vítanou pozornost a kapele se otevřely dveře do světa. Následovala další povedená nahrávka "House Of Secrets", která zvuk Otep posunula do ještě vybroušenější podoby. Největší úspěch však přišel s duem odzbrojujících desek "The Ascension" z roku 2007 a o dva roky mladší "Smash The Control Machine". Otep od té doby patří mezi špičku. Bohužel poslední dva počiny "Atavist" a "Hydra", ač své nesporné kvality mají, zastihly formaci bez silnějšího skladatelského potenciálu a agresivní hudba v jejich podání začala jevit známky stereotypu.

Novinka "Generation Doom" je tak již sedmým studiovým zářezem, což kapelu pasuje mezi ty zkušenější na scéně. Otep toho na nové kolekci využívají a čerpají z dosavadních reakcí na předešlá alba. Americká parta vsadila jak na brutální metalové sekačky, tak i na melodičtější, řekněme rádiově přívětivější písně. Tato kombinace až překvapivě poodhalila směr, kterým by se měli do budoucna ubírat.

Šestatřicetiletá Otep je totiž výborná zpěvačka, s krásně zastřeným a především silným hlasem. Její všestrannost by jí mnohé kolegyně mohly závidět. V singlu "In Cold Blood" se její smysl pro melodický zpěv projeví v celé své síle. Až je s podivem, že kapela její hlasové možnosti dosud nikdy nevyužívala. Ano, Otep vždy sázeli na agresivní výraz, ale zejména právě poslední alba ukázaly hranice a limity tohoto přístupu. Přitom ve svých řadách mají arzenál daleko mocnější než nekontrolovatelný řev.

Paradoxně je ale "Generation Doom" zatím dost možná nejtvrdší deskou téhle party. Vyjma zmiňované "In Cold Blood" a závěrečné (neméně působivé) "On The Shore" nabízí novinka pořádný metalový výplach. Kytary zní jak spuštěné tovární cirkulárky a rytmika připomíná apokalyptické dusající stádo bizonů. Do toho se hlasivky blonďatého lídra činí tak, jako by to mělo být naposledy. Vše tak, jak mají Otep rádi.

Ale znovu nastává podobný problém. Nebýt těch dvou zpestřujících momentů, letošní počin by vyzněl opět trochu monotónně. Otep s brutalitou svých písní pracovat umí, ale třičtvrtěhodinová nálož toho samého je pro posluchače unavující. Skladby jako "Zero", "Lords Of War" či "Lie" jsou působivé, přesně v duchu jejich nastolené hudební vize, ale nenabízí pranic nového. Žádné čerstvé, natož žánrově progresivní prvky, jen řemeslně dobře odvedená práce. Zajímavou vsuvkou je zařazení coveru "Royals" od Lorde. Popový hit dostal metalové řemeny a docela mu i sluší. Ale spíš než na začátek nahrávky by vcelku povedenému coveru slušela pozice na jejím konci.

Pozitivní ale je, že se americké trio pokouší, i když jen ve dvou skladbách, hranice svého rukopisu rozšiřovat. Možná tím pár zásadových tvrdě-metalových fanoušků ztratí, nepochybně jich však mnoho dalších v budoucnu mohou získat. Možná by po očku mohli vysledovat, jak na to šli Slipknot či Bring Me The Horizon a z jejich přístupu se inspirovat. Ani v jednom případě se o nedostatku zájmu po obměně zvuku nedá rozhodně hovořit.