Accelerate (2008) byl pro R.E.M. neoddiskutovatelný úspěch. Slyšel jsem i něco o comebacku, ale tahle kapela má pozici tak pevnou, že i kdyby od Automatic for the People nenatočili ani notu, budou pořád jedni z nejslavnějších na světě. O to těžší startovací pozici má Collapse into Now. Co od těchhle postarších gentlemanů vlastně čekat? Michael Stipe se v interview k připravované novince zmínil, že druhý díl Accelerate nikdo z nich točit nechtěl, a Peter Buck dodal, že měli v úmyslu zahrnout pokud možno všechny polohy.
R.E.M. to vždycky táhli na několika frontách zároveň. Už od začátku míchali alternativní rock s country, aby se posléze dostali někam na pomezí folku a rocku, ale zároveň se vždycky pokoušeli někam posunout. V půlce devadesátek, asi pod vlivem boomu kytarové muziky, si na desce Monster osahali agresivnější kytarovou polohu a po odchodu Billa Berryho o tři roky později se pustili do experimentů s elektronikou a syntezátory. Možná se jen snažili reagovat na trendy, možná pořád hledali sami sebe. Accelerate z roku 2008 bylo první album po více než dekádě, na kterém R.E.M. znovu vsadili na kytary, a tenhle návrat ke kořenům se jim víc než vydařil. Přímočařejší aranžmá, kratší písničky, obhroublejší zvuk kytar, mix syrovější, než je zvykem, a voilà, dlouho očekávaná skutečně rocková deska byla na světě.
Před tím než Collapse Into Now vyšlo, pustili R.E.M. velkoryse do světa postupně hned pět upoutávek. První ochutnávka, Discoverer, mě... číst dále
Accelerate (2008) byl pro R.E.M. neoddiskutovatelný úspěch. Slyšel jsem i něco o comebacku, ale tahle kapela má pozici tak pevnou, že i kdyby od Automatic for the People nenatočili ani notu, budou pořád jedni z nejslavnějších na světě. O to těžší startovací pozici má Collapse into Now. Co od těchhle postarších gentlemanů vlastně čekat? Michael Stipe se v interview k připravované novince zmínil, že druhý díl Accelerate nikdo z nich točit nechtěl, a Peter Buck dodal, že měli v úmyslu zahrnout pokud možno všechny polohy.
R.E.M. to vždycky táhli na několika frontách zároveň. Už od začátku míchali alternativní rock s country, aby se posléze dostali někam na pomezí folku a rocku, ale zároveň se vždycky pokoušeli někam posunout. V půlce devadesátek, asi pod vlivem boomu kytarové muziky, si na desce Monster osahali agresivnější kytarovou polohu a po odchodu Billa Berryho o tři roky později se pustili do experimentů s elektronikou a syntezátory. Možná se jen snažili reagovat na trendy, možná pořád hledali sami sebe. Accelerate z roku 2008 bylo první album po více než dekádě, na kterém R.E.M. znovu vsadili na kytary, a tenhle návrat ke kořenům se jim víc než vydařil. Přímočařejší aranžmá, kratší písničky, obhroublejší zvuk kytar, mix syrovější, než je zvykem, a voilà, dlouho očekávaná skutečně rocková deska byla na světě.
Před tím než Collapse Into Now vyšlo, pustili R.E.M. velkoryse do světa postupně hned pět upoutávek. První ochutnávka, Discoverer, mě nechala na pochybách. Je to drahokam, ale zasloužil by ještě obrousit. Stadionový rock’n’roll ve slušné formě, ale nic, kvůli čemu byste týden nespali. Nicméně neurazí ani na pátý poslech. Druhým teaserem byl It Happened Today. Podruhé chvalitebně. Na výbornou tomu ale pořád ždibec chybí. Nabízí se čistší a klidnější poloha, trocha akustických příměsí a skvělé vokály jak od Mikea Millse, tak hostujícího Eddieho Veddera. Ingredience dobré, ale recept by chtěl ještě vycizelovat. Zato do třetice všeho dobrého se už střílelo směle a rovnou do černého. Konečně! This place is the beat of my heart. Oh, My Heart. Peter Buck vybalil mandolínu a akordeon, Stipe napůl vyprávěcí polohu, která se v refrénech láme málem v gospel. Athens, Georgia? Americký jih? Jo, je to slyšet. Tohle je uptempo blues. Poprvé za jedna.
Ke všem zveřejněným upoutávkám si R.E.M. nechali udělat videa od Nira Ben Jacoba. Další skvělý tah a důkaz, že i video pouze s textem může vypadat skvěle. 1 × genius + 3 × genius = Überlin. Na předposlední upoutávce si grafika a hudba podaly ruce. Nad rozbíhající se mapou metra, na které stanice nejsou místa, ale slova, ve středním tempu odtává pocta Berlínu, možná největší hit desky. Stipe frázuje, jako by se zdráhal zpívat, a v podkladu probleskne modrá obrazovka smrti, důvěrně známá všem uživatelům Windows. Dnes Überlin, zítra celý svět. One, two, three, four! A co ta pátá? Ta by si přesně tenhle odpočet à la The Ramones zasloužila. Power pop R.E.M. vždycky slušel a Mine Smell Like Honey je další důvod, proč tuhle desku chcete. Počtvrté i popáté na výbornou. Zbytek si koukejte naposlouchat sami.
(Pro Full Moon #11 - zkráceno.)
79.36%
66.67%
73.08%
62.00%
29.10.2020 - 8:33 | Meca76
Vokály Michaela Stipeho zriedka znejú bohatšie alebo zraniteľnejšie ako v prípade rezervného „ Walk It Back “, vedeného klavírom , a na doplnenie svojich vlastných si pozýva kopu ďalších hlasov, vrátane Eddieho Veddera, Patti Smitha a Peaches, ktorí pridávajú bohatú, ale vzdialenú vrstvu prudkému „autopilotovi Alligator Aviator“. Ale Kolaps väčšinou znie ako známy priateľ - spoľahlivý vo všetkých najlepších smeroch, ale stále schopný potichu naznačovať prekvapenia.
20.06.2014 - 20:03 | Akana
Příběh R.E.M. má svůj šťastný konec. Po unavených a bezradných deskách Reveal a Around the Sun už athenskou legendu kdekdo odepisoval a vyhlížel její rozchod, ten však naštěstí přišel až poté, co Stipe a spol. zmobilizovali svoje rezervy a ještě naposledy ukázali, co v nich je. Accelerator přinesl hlučné a rychlé písně, které záměrně kontrastovaly s unylým materiálem let předešlých, a R.E.M. znovu po letech zněli jako rocková kapela, i když úroveň songwritingu na jejich klasická čísla nedosáhla.
Znovunalezený esprit jim ale vydržel i na Collapse into Now, kde navíc znějí víc uvolněně. Nenechali se tentokrát svazovat urputnou snahou být co nejtvrdší a najednou jim z toho lezou svěží písničky, ze kterých se zase jednou není těžké radovat. Místo úzkostlivého pozorování chatrného plamínku, který se ne a ne rozhořet, jako na Reveal a Around the Sun, se můžeme zase bezstarostně ohřát. Není to oslepující vatra, solidní, přátelský ohýnek ale určitě.
R.E.M. dávali album dohromady s vědomím, že bude zřejmě jejich poslední. Proto se chtěli vytáhnout a možná proto také hodně pokukovali po časech své největší slávy. Úvodní dvojice Discoverer a All the Best svojí razancí navazuje na Accelerator, ale ve světle zbytku desky mě jejich nabuzený kytarový hukot přenáší spíš do období Monster. Dál je to totiž ještě větší retro. Kytary přestávají řezat a spíše zvoní, Peter Buck oprašuje mandolínu, své si řeknou dechy, akordeon (Oh My Heart) a klavír, a výsledný zvuk jasně odkazuje k vrcholným opusům Out of Time a Automatic for the People. Elektronika dostala až na nepodstatné drobnosti červenou, písničky jsou opět akusticky vřelé a je to znát i na Stipeově zpěvu, jehož smutnění tentokrát neuspává, ale dojímá tak, jak jsme bývali zvyklí.
Další rychlé songy se vracejí v polovině alba a jejich DNA sahá tentokrát až někam k Documentu aniž by šlo o rutinní vykrádačku. Mine Smell Like Honey, Alligator_Aviator_Autopilot_Antimatter (s hostující Peaches) nebo That Someone Is You jsou hitovky se vším všudy a příznivý dojem ještě vylepšují. Závěr se zase více noří do tesknoty, ale plamen stále hoří. Kytarovými vazbami sálající Blue s mluvenými vstupy Patti Smith je podobně intenzivní jako svého času Let Me In.
Přes množství odkazů na starší repertoár nahrávka nepůsobí recyklovaně. Soundem jakoby se vracela do různých období berryovské éry, nevymýšlí nic nového, spíš shrnuje osvědčené postupy, ale neobkresluje je s otrockou lhostejností, je vitální a má srdce. Sbohem jedné z nejbáječnějších kapel, jaké zrodila 80. léta, není díky tomuto albu tak hořké, jak mohlo být, kdyby to zařízla o pár let dřív.
31.05.2013 - 17:16 | blueskin
unavení pánové se naposled sešli ve studiu a natočili tu suverénně nejhorší album své kariéry. zajímalo by mě, jestli rozhodnutí o rozpadu učinili r.e.m. ještě před nahráváním téhle desky, nebo až po jeho skončení.
pokud platí první možnost a skupina si albem collapse into now hodlala vědomě postavit pomník hodný své nepopiratelné velikosti, pak se jí mise nepovedla.
recenzenti labutí píseň r.e.m. často nadšeně srovnávali s automatic for the people, což je stejné, jako prohlašovat, že miloš zeman je coby prezident důstojným nástupcem václava havla.
collapse into now je podprůměrné dílo snad po všech stránkách, které lze v pop music sledovat - v kolektivním songwritingu, ve stipeových textech i v produkci jindy spolehlivého garetta lee. především z něj ale čiší nechuť kapely pokračovat dál v cestě započaté před dlouhými dvaatřiceti lety. v tomto ohledu je její rozpad nejen logický, zároveň ale vejde do dějin populární hudby jako ojedinělý případ, kdy si hudebníci dokázali přiznat kreativní vyčerpání.
co se mě týče, měli to r.e.m. zabalit už po vydání alba accelerate, které mi ze všech jejich nahrávek přirostlo k srdci nejvíc. po téhle tečce mi v puse zůstává trpká pachuť, kterou nedokáže zmírnit ani skvělá skladba überlin.
21.01.2013 - 11:37 | Vanillier
Collapse into Now neurazí, bohužel ani moc nezaujme. Jediná skladba, která vás může zvednout ze židle je All the best. Jinak je album taková sbírka pomalejších písniček bez náboje udělaná asi už unavenými, přesto vynikajícími hudebníky.