Od chvíle, kdy v roce 1961 Ulbrichtova zeď rozdělila Berlín na dvě otevřeně nepřátelské zóny, stal se tenhle politický paskvil nejen jedním z nejpalčivějších projevů studené války, ale i lákavou inspirací pro nejrůznější umělecká vyjádření. Zeď udělala z Berlína jedinečné, chmurně magické místo, které si sebou navíc neslo neméně atraktivní výmarskou a nacistickou minulost, a přes všechny další dějinné zvraty je pro umělce a bohémy přitažlivé dodnes. Reedovo album z roku 1973 sice politickou realitu města přímo neodráží, ale drásavému příběhu dvou mladých lidí, pro které v záplavě drog, násilí a ponižování nezasvítí po celou dobu ani jiskřička naděje, neslouží schizofrenní Berlín jako kulisa náhodou.
Přestože Lou Reed podobně jako na albu Transformer využil při skládání i starší materiál (například píseň Caroline Says II známe pod názvem Stephanie Says ze „ztracené“ velvetovské desky zveřejněné jako VU v roce 1985), výsledek se diametrálně liší jak od jeho sólových nahrávek, tak od zvuku Velvet Underground. Pryč jsou rozmarné rock'n'rolly, hluk „bílého žáru“ i písničkářská průzračnost. Na albu Berlin se v centru dění ocitá akustická kytara a klavír (ten většinou v osudově tíživých polohách), funkční rytmika a také nečekaně bohatá dechová a smyčcová aranžmá (How Do You Think It Feels, Oh, Jim, Sad Song).
Překvapivá je i koncentrace členů muzikantské extraligy, kteří se na nahrávání podíleli:... číst dále
Od chvíle, kdy v roce 1961 Ulbrichtova zeď rozdělila Berlín na dvě otevřeně nepřátelské zóny, stal se tenhle politický paskvil nejen jedním z nejpalčivějších projevů studené války, ale i lákavou inspirací pro nejrůznější umělecká vyjádření. Zeď udělala z Berlína jedinečné, chmurně magické místo, které si sebou navíc neslo neméně atraktivní výmarskou a nacistickou minulost, a přes všechny další dějinné zvraty je pro umělce a bohémy přitažlivé dodnes. Reedovo album z roku 1973 sice politickou realitu města přímo neodráží, ale drásavému příběhu dvou mladých lidí, pro které v záplavě drog, násilí a ponižování nezasvítí po celou dobu ani jiskřička naděje, neslouží schizofrenní Berlín jako kulisa náhodou.
Přestože Lou Reed podobně jako na albu Transformer využil při skládání i starší materiál (například píseň Caroline Says II známe pod názvem Stephanie Says ze „ztracené“ velvetovské desky zveřejněné jako VU v roce 1985), výsledek se diametrálně liší jak od jeho sólových nahrávek, tak od zvuku Velvet Underground. Pryč jsou rozmarné rock'n'rolly, hluk „bílého žáru“ i písničkářská průzračnost. Na albu Berlin se v centru dění ocitá akustická kytara a klavír (ten většinou v osudově tíživých polohách), funkční rytmika a také nečekaně bohatá dechová a smyčcová aranžmá (How Do You Think It Feels, Oh, Jim, Sad Song).
Překvapivá je i koncentrace členů muzikantské extraligy, kteří se na nahrávání podíleli: vycházející jazzové hvězdy bratři Breckerové, Steve Winwood, Jack Bruce, Aynsley Dunbar i začínající Tony Levin. Můžeme to brát také jako důkaz, že Lou Reed, alespoň co se týče věhlasu, už definitivně opustil undergroundové ghetto. Všichni jsou tu ovšem ne jako hvězdy, ale jako součást týmu, spolutvůrci zhmotnělých Louových démonů.
Žádná z přítomných písní neaspiruje na to stát se hitem, spíš jde o jednotlivé obrazy bezútěšného dramatického kusu. Silná citová angažovanost autora je cítit jak z kompozic samotných, tak z jeho zpěvu, a ten pocit se s přibývajícími minutami stupňuje. Poslední tři skladby už zrcadlí čiré zoufalství z neodvratné katastrofy. Dětský nářek v The Kids se zařezává až do kostí, ze sebevražedné The Bed čiší studená prázdnota beznaděje a Sad Song má sice završující charakter, jak se na finále koncepčního díla sluší, ale spíš než o očistnou katarzi jde o krutý nekrolog.
Berlin není snadno rozlousknutelný oříšek. Trvá, než do něho proniknete a skličující textová náplň vaše snažení příliš nepovzbudí. Pro ty slabší povahy, které dokážou vnímat slova zároveň s hudbou, to může být docela traumatizující zážitek. A přesto jde o dílo zas a znova vábící, dráždivé a vtahující ve stylu smrtící lampy, která láká můru k jedinečnému i když fatálnímu spojení. Rádi přece čteme i slýcháme o neštěstí a pohromách. Tady se můžeme vyřádit.
66.25%
70.83%
Komentáře