Podle Frana Healyho, frontmana skotských Travis, jeho kapela točí dva typy nahrávek. V první kategorii byste našly ty, na nichž si pánové spíše hrají a "experimentují", jsou pro ně možná méně typické, ale přináší zajímavý materiál ("Good Feeling", "12 Memories" a "Ode To J. Smith") a pak jsou to ty nahrávky, na nichž přivedli k dokonalosti jejich proslulou melancholickou polohu ("The Man Who", "The Invisible Band" a "The Boy With No Name"). A byly to právě sladké a zasněné melodie, které z nich udělaly jedny z nejvýraznějších zástupců tzv. post-britpopové vlny, na níž se postupně svezly kapely jako Snow Patrol, Keane a nebo také Coldplay (ti se jako jediní dokázali dostat a udržet na pozici jedné z nejpopulárnějších světových hvězd). Vzhledem k tomu, že od momentu, kdy vypustili "The Man Who", se sami zbavili nálepky cool formace, se nelze divit, že se postupem času v očích mnoha posluchačů začali jevit jako příliš zdvořilí a nudní.
Přesto na přelomu milénia se nejeden z nás zamiloval do singlů "Sing", "Side" a hlavně "Why Does It Always Rain On Me?", s nímž pánové dokázali vytvořit nezapomenutelný zážitek publiku na festivalu Glastonbury v roce 1999, kdy při se při prvních tónech skladby skutečně rozpršelo. Jenže s příchodem dodnes nedoceněného alba "12 Memories" se vše změnilo a Travis pomalu začali upadat do zapomnění. Ničemu nepomohl ani návrat k tradičnímu zvuku na "The Boy With No Name", ani hostující Ben Stiller v klipu k pilotnímu singlu "Closer" a... číst dále
Podle Frana Healyho, frontmana skotských Travis, jeho kapela točí dva typy nahrávek. V první kategorii byste našly ty, na nichž si pánové spíše hrají a "experimentují", jsou pro ně možná méně typické, ale přináší zajímavý materiál ("Good Feeling", "12 Memories" a "Ode To J. Smith") a pak jsou to ty nahrávky, na nichž přivedli k dokonalosti jejich proslulou melancholickou polohu ("The Man Who", "The Invisible Band" a "The Boy With No Name"). A byly to právě sladké a zasněné melodie, které z nich udělaly jedny z nejvýraznějších zástupců tzv. post-britpopové vlny, na níž se postupně svezly kapely jako Snow Patrol, Keane a nebo také Coldplay (ti se jako jediní dokázali dostat a udržet na pozici jedné z nejpopulárnějších světových hvězd). Vzhledem k tomu, že od momentu, kdy vypustili "The Man Who", se sami zbavili nálepky cool formace, se nelze divit, že se postupem času v očích mnoha posluchačů začali jevit jako příliš zdvořilí a nudní.
Přesto na přelomu milénia se nejeden z nás zamiloval do singlů "Sing", "Side" a hlavně "Why Does It Always Rain On Me?", s nímž pánové dokázali vytvořit nezapomenutelný zážitek publiku na festivalu Glastonbury v roce 1999, kdy při se při prvních tónech skladby skutečně rozpršelo. Jenže s příchodem dodnes nedoceněného alba "12 Memories" se vše změnilo a Travis pomalu začali upadat do zapomnění. Ničemu nepomohl ani návrat k tradičnímu zvuku na "The Boy With No Name", ani hostující Ben Stiller v klipu k pilotnímu singlu "Closer" a poslední, pět let stará deska "Ode To J. Smith" už byla jednoduše až moc syrová na to, aby uspokojila už tak se zmenšující fanouškovskou obec (nápomocné nebyly ani nadšené kritiky). Vybraná pětiletá pauza nakonec byla docela dobrý nápad a sedmá studiovka "Where You Stand" je přesně ten typ písničkové kolekce, jaký se od skotských snílků už nějakou dobu očekával.
Pravda, hudba "Where You Stand" má daleko k jejich klasickým kompozicím, ale i tak je zde co obdivovat a posluchač se musí společně s Healym divit, proč čekali tak dlouho? ("Mother"). Vše je tentokrát založeno na nově nalezeném smyslu pro detail, s nímž si hrají v každé skladbě, a také na hlasovém projevu Frana Healyho, který byl dlouho přehlížen a jestli někdy dosáhl vrcholu, je to právě zde - příliš vášnivý na to, aby byl jemný, příliš promyšlený, aby se ztratil v emocích. Má perfektní dikci vypravěče, která není nikdy ukňouraná a s jemností jen tak proplouvá kolem.
Poslouchat "Where You Stand" je tak trochu jako sledovat okoukaný oblíbený film - existuje spoustu zajímavějších aktivit, co byste mohli dělat, ale proč na chvíli nezůstat u něčeho jednoduchého. To ale neznamená, že by v sobě nahrávka neukrývala několik překvapení. "Another Guy" je téměř lo-fi skladba s šouravou grungeovou kytarou (možná v ní lehce připomenou Becka), "New Shoes" je postavena na trip-hopovém rytmu vytvářejícím neklidné prostředí pro Healyho zpěv plný zoufalství a je tady také singlová balada "Moving", která má na to se zařadit k jejich klasickým hitům.
Jestli vás Travis se svými posledními deskami zklamali, s "Where You Stand" si vás nejspíš získají zpátky. V případě, že jste je dosud ignorovali, novinka nic nezmění. Podařilo se jim složit krásné melodie, které ale postrádají něco, co by je posunulo někam dál. Otázkou je, zdali se to po nich vůbec chce.
60.00%
Komentáře