Nebudu zastírat a přiznám se hned z kraje - bostonští Aerosmith jsou mojí nejoblíbenější skupinou vůbec. O to více jsem v posledních letech prožíval pády a vzestupy, klinické smrti i náhlá oživení, Tylerovy excesy a vnitřní napětí, které v kapele panovalo, a vůbec vše, co se kolem značky Aerosmith dělo. A že toho nebylo málo. Když jsem je však měl možnost spatřit v Praze v roce 2010 v O2 areně, věděl jsem, že je vše na nejlepší cestě, aby legenda znovu pokračovala. A o dva roky později se tak stalo, počátkem listopadu vyšlo po jedenácti letech plnohodnotné řadové album "Music From Another Dimension!".
To, že nové album jedné z nejprodávanějších kapel vůbec, je velmi očekávanou událostí, asi nemusím dlouze vysvětlovat. Skupina si dala opravdu načas a neustálým posouváním data vydání drtila nervy fanoušků po celém světě hodně důkladně a zároveň jim servírovala otazníky a jemné pochyby o kvalitě budoucí novinky. Určitým ventilem pak bylo vypuštění prvního singlu "Legendary Child", ze kterého je patrný silný vliv sedmdesátých let a návratu ke kořenům. Bohužel by na albech "Toys In The Attic" nebo "Rocks", které jsou nejen pro kapelu samotnou, ale i pro rockový hudební průmysl poměrně zásadní, naprosto zapadla a ve stínu zbytku obou alb by naprosto selhala. Ano, nelze porovnávat dnešní tvorbu se stylotvorným obdobím rock'n'rollu, ale pokud se Aerosmith chtěli přiblížit k rané tvorbě, je třeba zmínit a konstatovat, že tímto krokem moc... číst dále
Nebudu zastírat a přiznám se hned z kraje - bostonští Aerosmith jsou mojí nejoblíbenější skupinou vůbec. O to více jsem v posledních letech prožíval pády a vzestupy, klinické smrti i náhlá oživení, Tylerovy excesy a vnitřní napětí, které v kapele panovalo, a vůbec vše, co se kolem značky Aerosmith dělo. A že toho nebylo málo. Když jsem je však měl možnost spatřit v Praze v roce 2010 v O2 areně, věděl jsem, že je vše na nejlepší cestě, aby legenda znovu pokračovala. A o dva roky později se tak stalo, počátkem listopadu vyšlo po jedenácti letech plnohodnotné řadové album "Music From Another Dimension!".
To, že nové album jedné z nejprodávanějších kapel vůbec, je velmi očekávanou událostí, asi nemusím dlouze vysvětlovat. Skupina si dala opravdu načas a neustálým posouváním data vydání drtila nervy fanoušků po celém světě hodně důkladně a zároveň jim servírovala otazníky a jemné pochyby o kvalitě budoucí novinky. Určitým ventilem pak bylo vypuštění prvního singlu "Legendary Child", ze kterého je patrný silný vliv sedmdesátých let a návratu ke kořenům. Bohužel by na albech "Toys In The Attic" nebo "Rocks", které jsou nejen pro kapelu samotnou, ale i pro rockový hudební průmysl poměrně zásadní, naprosto zapadla a ve stínu zbytku obou alb by naprosto selhala. Ano, nelze porovnávat dnešní tvorbu se stylotvorným obdobím rock'n'rollu, ale pokud se Aerosmith chtěli přiblížit k rané tvorbě, je třeba zmínit a konstatovat, že tímto krokem moc nepřesvědčili, ba i mírně zklamali. Není to špatná skladba, ale v rámci repertoáru formace nabízí hodně nízký podprůměr. Píseň je prý dle kapely už poměrně stará, z dob nahrávání "Get A Grip", ale nikdy nedostala šanci. Možná to tak mělo zůstat.
Druhým singlem "What Could Have Been Love", vypuštěným teprve před několika dny, naštěstí poskočili o několik dekád blíže k současnosti a představili cajdák jak z časů "Armagedonu". Tohle Tyler jednoznačně umí a jeho hlas se k podobným baladám hodí. Oba singly ale stejně nezodpověděly otázku, jak vlastně bude novinka znít a co na ní vlastně čekat.
Co při poslechu nové kolekce musím vyzdvihnout, je hlasový projev Stevena Tylera, který je v neskutečné formě. O sehranosti a technické dokonalosti instrumentální části bandu nemusím snad ani mluvit. Čím je však nahrávka zajímavá, je netypická kombinace starých postupů a zvláštních inovací, které kapela do nových skladeb vnesla. Zní totiž často úplně jinak, než jak jsme byli u Aerosmith zvyklí. Někdy to je dobře, jako v případě další povedené balady "Beautiful", někdy mi to vyloženě vadilo, třeba v druhé "Oh Yeah", kde je sborový background vokál po více posleších silně nepříjemný a blbě vlezlý. Tento kus k mému údivu napsal Joe Perry, který má na svědomí většinou bluesovější a dřevnatější písně. Tradiční rukopis se na albu ale také najde a vyložených klasik se tu dočkáme. Z těch povedenějších lze vyjmenovat "Tell Me" nebo pořádnou sypanici "Street Jesus", jež je dle mého názoru daleko lepším zástupcem návratu ke kořenům než singlovka "Legendary Child".
Stejně jako v případě "Oh Yeah" mi vadila doprovodná vokální linka i u skladby "Out Go The Lights", přičemž duet s Carrie Underwood v písni "Can't Stop Lovin' You" mi přišel jako naprostý tah vedle. Mix country, american popu a klasického rocku leze do uší jen velmi těžko a s nevratnými následky. Ještě, že si lze spravit chuť u následující výborné hardrockové palbě "Lover Alot", která patří k nejlepším kouskům alba. Výtečná je také "Freedom Fighter" s hostujícím Johnnym Deppem.
Připadá mi, že Aerosmith spolu s producentem Jackem Douglasem, který se skupinou pracoval na jejich prvních třech albech, chtěli vynahradit fanouškům dlouhé čekání a usmířit všechny jejich tábory tím, že vytvoří kolekci, jež by reprezentovala kapelu napříč celou její kariérou a vtiskla do sebe všechno, o co se tihle veteráni kdy otřeli. Výsledkem je trochu zvláštní best of z neexistujících alb Aerosmith, pocházejících z jiné dimenze (že by důvod názvu desky?). Na "Music From Another Dimension!" jsou balady, bluesové vybrnkávačky, hardrockové vypalovačky, country (bohužel), zkrátka každý si přijde na své. Co ale chybí, je konzistence, monolit, pojivo, něco, co by drželo desku jako celek a vytvořilo pevný základ pro kvalitní nadčasovou nahrávku hodné legendy.
Když jsem před nedávnem psal recenzi na novinku crazy money rockerů Kiss "Monster", kterým jsem nikdy příliš neholdoval, nečekal bych, že je ocením lepším hodnocením, než své milované kováře. Není však všem dnům konec a věřím, že deska si své fanoušky najde, projde sítem historie a v rámci diskografie snad úplně nezapadne, i když se rozhodně řadí mezi slabší počiny kapely.
15.09.2013 - 19:32 | martin
Dlouho jsem se tomu albu vyhýbal. Čekal jsem nálož sladkobolného soft rocku a ejhle! Neodolatelně nadupané rockové album. Nenudí ani přes značnou délku. Pro mě velké překvapení. A balady jako Closer můžou urazit jen pozéry...
14.11.2012 - 16:30 | Reindeer
Někde jsem četl, že "Music from Another Dimension!" je bestofka z neexistujících desek Aerosmith, a proto nemá sílu normálního alba, je moc rozstříštěná a blablablabla, takový ty kecy jako že jsme se zvedli a hrajeme pořád ten samej klasickej českej útočnej fotbal... Co to je za hovadiny? Nevím, jestli to napsal Johnny Zedral nebo nějakej jinej pseudoodborník na muziku, ale co by ty kritici chtěli? "Music from Another Dimension!" je prostě normální přímočarej americkej rock našlehanej pár baladama, aby byl dostatečně hezkej a utvořilo nám to tu výbornou šlehačku, co se nám jen rozplývá na jazyku... U Stevieho Tylera platí přímá úměra "čím starší jste a čím více drog jste v životě zkonzumovali, tím lépe zpíváte", Joe Perry klasicky na jedničku s hvězdičkou a odzadu to jistí trio dříčů Hamilton-Whitford-Kramer. A že se Éra pustili i do country? No a co? Vždyť country v americký muzice slyšíte úplně všude. a je jedno, jestli posloucháte The Killers nebo Boba Dylana...
07.11.2012 - 15:11 | Rey
Všechno je relativní a relativita záleží na úhlu pohledu. Včera jsem čet´ v novinách recenzi Johnyho Zedrala na nový Éra a že prej žádnej šlágr, moc lásky, žvejkaček, žužu a kántry. (Na druhou stranu ten samej Johny před časem tamtéž dal 90% Debbie - kdo to je? Já tedy znám jen Blonďatou Debbie Harry, ale na ní tedy ta Johnyho recenze nebyla určitě a možná jí ani Johny Zedral nezná. Aha, tak to bude asi ta naše pseudohvězdička "s bordelem v ksichtě", abych citoval klasika Vincenta Vegu.)
Jak říkám. Všechno je relativní. Éra samozřejmě už nikdy nenahrajou Toys In The Attic nebo Rocks stejně jako Stouni už nikdy nenahrajou Exile a Some Girls ale Debbie.cz zase nikdy nenatočí Just Push Play nebo Dirty Work. To jen tak na okraj, aby bylo jasno, procenta jako procenta. Rezavá kudla se taky do desky stolu zapíchne jinak na divokým západě a jinak v SaSaZu.
Takže co? No říkám skvělý, výborný a posílám tisíc viktorek na Éra do JúEsEj a přeju si, aby ty svý starý zfetovaný kosti sesbírali do rance a vydali se naživo do Evropy, abychom tedy měli šanci tu teorii relativity řádně poznat.
Je tam všechno jak má bejt, i ty slaďáky a ploužáky. A tak to má bejt, respektive to tam u Ér bylo vždycky a proto to tam je i teď a jiný, nebo snad dokonce nový to nikdy nebude (naštěstí). Dokonce beru i tu Carrie Underwoodovou a poté, co jsem si jí vygúglil, docela chápu Tylerovy pohnutky. Stejně tak chápu pohnutky Brendy Jaggerový ve vztahu k Joss Stone a k Christině Aquilerový a krepovýho Iggyho ve vztahu ke Cat Power. Kdo třeba viděl Shine A Light a Brendu vomotanýho okolo Christiny v bílejch vypasovanejch džínách jak břečťan vokolo naší starý prvorepublikový hrušky, tak to chápe taky. Koneckonců stará hruška hoří nejlíp - to vám potvrdí každej. Jen ty vopravdoví srdcaři se staraj hezky vo svý a drhnou ty kajtry jak se má - tady Joe Perry a na Shine A Light brácha Keith. Nechaj břečťan břečťanem, chápou svojí zodpovědnost za celkovej zvuk kapely a jedou tak jak byli a jsou zvyklí. A břečťan neberou ani na kašel, bacila vyženou bílým proužkem a zase jedou hezky po svým dál.