Když dostanete do rukou nové album "Little Broken Hearts", nemůže vás nezaujmout netradiční stylový obal, který spáchal v hudební branži zkušený umělec, fotograf Frank W. Ockenfels. Ten v minulosti svůj talent prokázal třeba na deskách Davida Bowieho, Alanis Morissette či Nirvany. V případě zpěvačky to je zajímavý experiment, neboť její předchozí desky barvily poměrně odlišné obaly. I to může navnadit a poukázat, že Norah Jones ještě neřekla úplně vše.
Je to už téměř měsíc, co tato Newyorčanka vypustila první videoklip k pohodové skladbě "Happy Pills". A napověděla, že od minulé nahrávky se leccos změnilo. Vymizel ostřejší rockový feeling i hlasitější kytary, které do té doby nebyly zvykem. A i když se "The Fall" opravdu povedlo a správně okořenilo dosavadní zpěvaččinu tvorbu, mnozí jistě doufali v návrat zpět k příjemnému jazz-popu, kterým před lety tak překvapivě proslula.
Kdo Norah sledoval i v období tvůrčí pauzy, nemohl si nevšimnout její spolupráce s dnes již věhlasným producentem Danger Mousem a Danielem Luppim, kterým vypomohla na albu "Rome" svým neodolatelným zpěvem a hrou na piano. A právě tehdy začaly pomalu a jistě vznikat i písně k této novince. Prvně jmenovaný se dokonce ujal produkce a krom toho se chopil i bicích, baskytary, kytary, kláves a aranží smyčcových nástrojů. Je i spoluautorem většiny skladeb. Texty si však napsala Norah opět úplně sama. Ty jsou totiž tematicky spjaté s jejím, prý nepříliš povedeným,... číst dále
Když dostanete do rukou nové album "Little Broken Hearts", nemůže vás nezaujmout netradiční stylový obal, který spáchal v hudební branži zkušený umělec, fotograf Frank W. Ockenfels. Ten v minulosti svůj talent prokázal třeba na deskách Davida Bowieho, Alanis Morissette či Nirvany. V případě zpěvačky to je zajímavý experiment, neboť její předchozí desky barvily poměrně odlišné obaly. I to může navnadit a poukázat, že Norah Jones ještě neřekla úplně vše.
Je to už téměř měsíc, co tato Newyorčanka vypustila první videoklip k pohodové skladbě "Happy Pills". A napověděla, že od minulé nahrávky se leccos změnilo. Vymizel ostřejší rockový feeling i hlasitější kytary, které do té doby nebyly zvykem. A i když se "The Fall" opravdu povedlo a správně okořenilo dosavadní zpěvaččinu tvorbu, mnozí jistě doufali v návrat zpět k příjemnému jazz-popu, kterým před lety tak překvapivě proslula.
Kdo Norah sledoval i v období tvůrčí pauzy, nemohl si nevšimnout její spolupráce s dnes již věhlasným producentem Danger Mousem a Danielem Luppim, kterým vypomohla na albu "Rome" svým neodolatelným zpěvem a hrou na piano. A právě tehdy začaly pomalu a jistě vznikat i písně k této novince. Prvně jmenovaný se dokonce ujal produkce a krom toho se chopil i bicích, baskytary, kytary, kláves a aranží smyčcových nástrojů. Je i spoluautorem většiny skladeb. Texty si však napsala Norah opět úplně sama. Ty jsou totiž tematicky spjaté s jejím, prý nepříliš povedeným, vztahem, který skončil nepříjemným rozchodem. To ostatně název "Little Borken Hearts" napovídá.
Novinka začíná klidnou úvodní písní "Good Morning", která navozuje klidnou atmosféru a dává tušit spřízněnost se staršími nahrávkami. Postrádá však překvapivě zapamatovatelnější motiv. Všechny obavy se ale rozplynou hned u následující skladby "Say Goodbay" s nejhitovějším, dá-li se tak označit, potenciálem. Do té se snad ani nedá nezamilovat. Je velice těžké, ne-li nemožné nepodlehnout tak krásně zabarvenému hlasu v doprovodu hudby, která vyvolává jen ty nejpříjemnější pocity a působí jako protiklad šedé reality dneška. Méně jazzu a více popu. Tak by se dala charakterizovat následující titulní "Little Broken Hearts", plná smutku, rozčarování a svobody. Naopak jazzem lehoučce provoněná "She's 22" už onu tísnivou, neklidnou atmosféru nemá. Druhým vrcholem alba je "Take It Back", která možná nemá takový zapamatovatelný refrén jako "Say Goodbay", má však jiné mocné zbraně. Zde je asi nejvíce cítit přítomnost producentovy osobnosti. Danger Mouse zde otiskl kus sebe, s produkcí si dal opravdu záležet.
Nevím, kterou další skladbu vyzdvihnout, dát jí více prostoru než jiné. Snad "Travelin' On", která je doplněná o překrásné jemné smyčcové aranže. Právě po této písni mohu objektivně připustit, že nové album patří k tomu nejlepšímu, co tato geniální hudebnice kdy nahrála. A její tvrzení, že nejlepší věci se skládají v nejhorších životních obdobích, je naprosto pravdivé. Co skladba, to klenot. Paradoxně jedno z nejméně zajímavých míst vyplnil první singl "Happy Pills", který trošku zavání kýčem. Naopak předchozí "Out On The Road" bych bez rozmyšlení zařadil na její best of. Předposlední "Miriam" by mohla zodpovědět na otázku, u koho se nechala inspirovat ve své tvorbě Lana Del Rey na svém aktuálním albu "Born To Die".
Norah Jones si pro její originální tvorbu a nádherný hlas váží jak kritická veřejnost, tak zástupy té laické. Není náhodou, že se již v tak mladém věku řadí k nejvýznamnějším interpretům současnosti. Na novince svůj "dar" opět potvrdila a vypilovala k dokonalosti. Ubylo jazzu, rock vymizel, a i když je velmi těžké přesně její tvorbu někam zařadit, nejblíže přece jen má snad k pojmu inteligentní citlivý pop. Nevím, do jaké míry má na novince svůj podíl producent a nakolik je to dáno formou Norah Jones, ale dokonalé skladby jako "Say Goodbay", "Travelin' On" či "Out On The Road" tvoří kolekci nejen nejlepšího a nejupřímnějšího alba roku 2012, ale zároveň nejvyrovnanější nahrávky v celé diskografii zpěvačky.
Komentáře