Nutno předeslat - překvapení se nekonají. Paradise Lost jsou minimálně poslední dekádu pevně usazeni na poli svojského gothic-doomu, které s péčí dobrého hospodáře a s pečlivostí sobě vlastní obdělávají. A i se třemi křížky na krku stále dobře, ne-li ještě lépe. Aktuální deska "Obsidian" je totiž zachycuje v obdivuhodné formě.
Nahrávka se pohybuje v mantinelech, které kapele nastavila před pěti lety silná kolekce "The Plague Within", tedy v přirozeném spojování gothicrockové melodičnosti a zvukové rozostřenosti s hutnými a drtivými doomovými pasážemi. Někdy to jde vedle sebe, jindy se obě složky prolínají. A hudebníky to očividně baví. Předchozí řadovka "Medusa" (2017) nepřinesla nic nového, ale nebyla úplně sevřená a skrze ony mezery posluchač až příliš jednoduše unikal z jejích spárů. Ne tak "Obsidian". To je hudební monolit par excellence, perfektně spečený kus žuly, který ale nijak neschovává své stavební prvky.
Z nich tak najednou vyskočí gothic-rocková hymna "Ghosts", která by se neztratila na žádném z počinů žánrových veličin první poloviny devadesátých let a která je sice v podstatě retro, ale i v roce 2020 velmi svěží a funkční. Jednou temnotu prozáří vyklenutá melodie houslí či kláves, o kousek vedle zase skupina připraví posluchači až otřes (příjemný, samozřejmě), to když jemnou, téměř a cappella pasáž v úvodu "Darker Thoughts" rozbije náhlý nástup masivního, valivého riffu.
Tohle album má sílu... číst dále
Nutno předeslat - překvapení se nekonají. Paradise Lost jsou minimálně poslední dekádu pevně usazeni na poli svojského gothic-doomu, které s péčí dobrého hospodáře a s pečlivostí sobě vlastní obdělávají. A i se třemi křížky na krku stále dobře, ne-li ještě lépe. Aktuální deska "Obsidian" je totiž zachycuje v obdivuhodné formě.
Nahrávka se pohybuje v mantinelech, které kapele nastavila před pěti lety silná kolekce "The Plague Within", tedy v přirozeném spojování gothicrockové melodičnosti a zvukové rozostřenosti s hutnými a drtivými doomovými pasážemi. Někdy to jde vedle sebe, jindy se obě složky prolínají. A hudebníky to očividně baví. Předchozí řadovka "Medusa" (2017) nepřinesla nic nového, ale nebyla úplně sevřená a skrze ony mezery posluchač až příliš jednoduše unikal z jejích spárů. Ne tak "Obsidian". To je hudební monolit par excellence, perfektně spečený kus žuly, který ale nijak neschovává své stavební prvky.
Z nich tak najednou vyskočí gothic-rocková hymna "Ghosts", která by se neztratila na žádném z počinů žánrových veličin první poloviny devadesátých let a která je sice v podstatě retro, ale i v roce 2020 velmi svěží a funkční. Jednou temnotu prozáří vyklenutá melodie houslí či kláves, o kousek vedle zase skupina připraví posluchači až otřes (příjemný, samozřejmě), to když jemnou, téměř a cappella pasáž v úvodu "Darker Thoughts" rozbije náhlý nástup masivního, valivého riffu.
Tohle album má sílu parního válce. Nemusí přitom nikam spěchat - téměř hodinová stopáž (u CD a verze na streamovacích službách, vinyl je o dvě písně kratší) posluchače válcuje pomalu, zato důkladně. Nikdy však neupadá do letargie. Parta kolem velice univerzálního (viz jeho druhý projekt, death-metalový Bloodbath), ale ve všech hlasových polohách snadno rozeznatelného zpěváka Nicka Holmese sype nápady jako esa z rukávu a baví prakticky po celou dobu. Výsledek, nepochybně i díky výbornému, těžkému a mocnému zvuku a všeobjímající atmosféře, nenechává moc prostoru k úniku.
Lepší desku si Paradise Lost - a fanoušci rovněž - k výročí jen těžko mohli přát. Možná je v tom přece jen je kapka vypočítavosti a hry na jistotu, neboť je kolekce přiznaně poskládaná z elementů, které si britská formace v různých svých stádiích s úspěchem vyzkoušela. Ovšem pokrm, který uvařila tentokrát, chutná zatraceně dobře a už teď je jistá jedna věc: "Obsidian" bude ve výročních žánrových žebříčcích rozhodně vidět.
02.08.2020 - 14:27 | onetwo
Táto kapela zreje ako víno, po období pokusoch už sú nejakú dobu na ceste "návratu ku koreňom." Na Obsidian skvelo kombinujú svoj ťaživý death-doom s rezkejším gothic rockom. Nick strieda čistý vokál s hrdelným, ostré či melodické riffy, sóla, bicie všetko do seba zapadá. Ešte aj v malej miere využitie huslí či piana je pomyselnou čerešničkou na torte(symfonický metal si do žánrového portfólia zatiaľ nepridajú, dúfam). Možný album roka.
26.06.2020 - 12:52 | Meca76
Paradise Lost došli k uvedomeniu si, že gotický death/doom nie je len ich minulosť, ale tiež súčasnosť. Žeby návrat ku svojím koreňom? Je to vskutku pravda a novinka má na to predpoklady a vzbudzuje dojem a veľký rešpekt.
Skupina hraje svojbytné a plnokrvné doprovody, v sólových partoch popúšťajú uzdu nevšednej kompozičnej predstavivosti a vždy reflektujúci svoje dlhoveké korene, plaziace sa cez sedimenty deathu, doomu, gotiky i bežnej popovej hudby.
PS: Pre mňa veľký ašpirant na metalový album roka 2020 !
15.05.2020 - 10:51 | David Bátor
Nové album Paradise Lost je hudební extáze. Návrat do osvědčených hudebních vod z alb Icon a Draconian Times. Povedlo se! 100%