Žánrově i rozsahem se The Clash na trojalbu Sandinista! rozpřáhli tak doširoka, že už šlo jen těžko tímto směrem zajít dál. Přesto i následující deska Combat Rock zůstává na stejné vlně post-punkového mísení, křížení a experimentování. Skupina nadále atakuje hranice vlastní představivosti, ale překvapit už je mnohem těžší, protože co na předchozích dvou albech ještě nevyzkoušeli? Úlevou je, že čtveřice definitivně nepropadla megalománii a nenapadlo jí navýšit počet vinylů na čtyři, ale vrátila se ke klasickému jednoalbovému formátu.
Nicméně právě tohle může být v případě přetrvávajícího nezřízeného eklektismu trochu na závadu. Bezmála dvouapůlhodinová plocha Sandinisty byla k neuposlouchání, zároveň se v ní však snáze ztratily průměrnější položky, zatímco třičtvrtěhodinka Combat Rock se najednou ocitá v daleko ostřejším světle. Místo nevyrovnané ale pestré a z panoramatického pohledu impozantní mozaiky tu máme tucet songů, které se pokoušejí o totéž, ale kamínků je příliš málo na to, aby se zakryly případné nedostatky. A tak je najednou příliš zjevné, že Overpowered by Funk je už poněkud zbytečným nastavením podobných experimentů z minulosti nebo že Red Angel Dragnet odhaluje podobné mantinely v hrátkách s dubem.
Na druhou stranu většina písní je důkazem, že přes koncepční rozháranost i rostoucí napětí v kapele má skladatelská jistota jejích členů nadále vzestupnou tendenci. Některé z přítomných... číst dále
Žánrově i rozsahem se The Clash na trojalbu Sandinista! rozpřáhli tak doširoka, že už šlo jen těžko tímto směrem zajít dál. Přesto i následující deska Combat Rock zůstává na stejné vlně post-punkového mísení, křížení a experimentování. Skupina nadále atakuje hranice vlastní představivosti, ale překvapit už je mnohem těžší, protože co na předchozích dvou albech ještě nevyzkoušeli? Úlevou je, že čtveřice definitivně nepropadla megalománii a nenapadlo jí navýšit počet vinylů na čtyři, ale vrátila se ke klasickému jednoalbovému formátu.
Nicméně právě tohle může být v případě přetrvávajícího nezřízeného eklektismu trochu na závadu. Bezmála dvouapůlhodinová plocha Sandinisty byla k neuposlouchání, zároveň se v ní však snáze ztratily průměrnější položky, zatímco třičtvrtěhodinka Combat Rock se najednou ocitá v daleko ostřejším světle. Místo nevyrovnané ale pestré a z panoramatického pohledu impozantní mozaiky tu máme tucet songů, které se pokoušejí o totéž, ale kamínků je příliš málo na to, aby se zakryly případné nedostatky. A tak je najednou příliš zjevné, že Overpowered by Funk je už poněkud zbytečným nastavením podobných experimentů z minulosti nebo že Red Angel Dragnet odhaluje podobné mantinely v hrátkách s dubem.
Na druhou stranu většina písní je důkazem, že přes koncepční rozháranost i rostoucí napětí v kapele má skladatelská jistota jejích členů nadále vzestupnou tendenci. Některé z přítomných skladeb patří k tomu nejlepšímu, co The Clash kdy vyprodukovali. Není třeba dlouho rozebírat geniálně jednoduchým riffem vyzbrojenou Should I Stay or Should I Go, hitovku, která je nejen díky seriálu Stranger Things notoricky známá už bůhvíkolikáté generaci posluchačů. Drogám propadající bubeník Topper Headon, pro něhož toto album představuje v barvách The Clash konečnou, se coby autor základního motivu blýsknul v roztančené i zuřivé Rock the Casbah, ale efektní je také jeho rytmický podklad v dalším skvostu Straight to Hell. Píseň zabývající se imigrací a pokřivenými vztahy euroamerické civilizace s obyvateli třetího světa působivě vyzařuje hořkost a bezútěšnost jejich důsledků.
Výborně dopadla také spolupráce s beatnickou legendou Allenem Ginsbergem, který pohostinsky recituje v dubovém kusu Ghetto Defendant a za pozornost určitě stojí i další skladby: Know Your Rights, Car Jamming nebo chytlavá Inoculated City. The Clash na začátku svého konce rozhodně nebudí pocity trapnosti, spíš jen poznání, že společný model se už vyčerpal a je třeba zkusit jiné cestičky. Po následném odchodu Jonese a Headona ještě zbylá dvojice o pár let prodlouží agónii, než se historie punkrockové legendy uzavře. Na Combat Rock má však kapela, přes neklamné známky počínajícího rozkladu, pořád ještě hlavu vztyčenou.
Komentáře