Miroslav Žbirka - Doktor sen

Slovenský pop osmdesátých let byl pozoruhodný úkaz. Občas se trochu nadneseně hovoří o zázraku, ale i když zvolíme rezervovanější přístup, nelze popřít, že oficiální slovenská scéna tehdy vykazovala podstatně vyšší míru vkusu než ta česká. Nechci paušalizovat, výjimky pochopitelně existovaly v obou směrech. Ale zatímco v Čechách znamenala “hudba pro mladé” klientskou síť loutkových hvězdiček spravovanou čtveřicí bossů Janeček, Hannig, Vágner a Štaidl, na Slovensku probíhala generační výměna přirozeněji a spontánněji. Oproti zatuchlé produkci zmíněných klanů byla hudba Petera Nagye, Elánu, Ventilu RG, Roba Grigorova, Banketu, Vaša Patejdla nebo Tublatanky relativně svěží a otevřená rockovým či novovlnným vlivům. Hledáme-li počátek tohoto fenoménu (jeho příčiny jsou na samostatný článek) a nechceme-li zacházet až k Prúdům a Beatmenům, nemůžeme minout debutovou desku Miroslava Žbirky, snad vůbec nejvýraznější postavy slovenského popu osmé dekády.

Nezpochybnitelné zásluhy na kultivaci slovenského mainstreamu měla už skupina Modus, v níž tou dobou Žbirka stále ještě působil a se kterou také album nahrál. I díky jejímu nevyumělkovanému soundu Doktor sen s neuvěřitelnou noblesou obstál ve zkoušce časem. Jistě, při dnešních možnostech by se to asi nahrálo lépe, ale z hlediska aranží je album zcela nadčasové. Progrockové manýry sedmdesátých let se ho netknuly, stejně jako synthpop následujícího desetiletí, který se teprve rodil. Žbirka přišel s čistým kytarovým poprockem navazujícím na šedesátá léta v čele s Beatles, ale reflektoval i aktuálnější vlivy: Titulní píseň se vlní v rytmu reggae, Arénu můžeme klasifikovat jako hard rock, ale její urgentní tah na branku stejně dobře zapadá i do punkové přihrádky.

Kytary, které albu dominují, jsou využívány v široké zvukové škále. Hřejivě akustické slyšíme v Ako obrázok, byrdsovsky zvonivé v úvodní Klaun z domu číslo 6, jindy jsou na tehdejší československou pop music nezvykle rockově ostré a šťavnaté (Bežec na šachovnici, Modrá kniha lásky, Aréna). Klávesy kapelníka Modusu Jána Lehotského písně jen zlehka podbarvují, pouze v pomalejších číslech (Starý muž z osamelého domu, Balada o poľných vtákoch) se ujímají vůdčí role, ovšem v rejstřících nijak nesvázaných s dobovými výstřelky. Nahrávku zkrátka můžeme dodnes poslouchat bez jediného úšklebku nad archaičností, některé písně znějí bez nadsázky jako by vznikly včera (Mám čierny deň, Ako obrázok).

Zvuková svěžest je pěkná a důležitá věc, ale to, čím Žbirka okouzluje především, je samozřejmě melodická invence, která ve spojení s jeho nenuceným projevem “nemoderného chalana” a civilně poetickými texty Kamila Peteraje někdy až bere dech. Ze dvou písní – milostného duetu s Marikou Gombitovou V slepých uličkách a Balady o poľných vtákoch – se staly notoricky známé hity, ale většina ze zbývajících za nimi v ničem nezaostává, jen se na ně neprávem pozapomnělo. Zasmušilá a přitom lehkonohá Mám čierny deň (s vtipnou citací beatlesovské Things We Said Today), taktéž mírně nahořklý generační portrét Modrá kniha lásky, rozverně zamilovaná Ako obrázok nebo závratná melodie refrénu Zázračného dáždniku, která se bez varování rozklene v jeho úvodu jako otevřená náruč. A to jsou jen ty nejkřiklavější případy.

Vata je zkrátka na albu Doktor sen (a na Žbirkových nahrávkách z osmdesátek obecně) zřídkavým jevem. Prakticky jedinou písní, jejíž absence bych neželel, je trochu krkolomný Bežec na šachovnici, všechno ostatní je prvotřídní materiál. Žbirkův skladatelský i interpretační talent, bez přehánění srovnatelný s jeho liverpoolskými vzory, zazářil na sólovém debutu plnou silou. Není divu, že od té chvíle byly dny jeho působení v Modusu sečteny.