50 %
Tři sestry - 40 let (The best of 1985
Tři sestry jsou plní protikladů. Vlastně neumějí moc extra hrát a ani při zpěvu nedbají na to, jestli vše ladí, jak má. Ale ve stylu...
80 %
První Hoře - Achtung, Sultan!
První hoře pyšní, rozhodně nepatří do mainstreamu. Přes své letité působení na tuzemské scéně, které z ní vyrobilo téměř...
70 %
Čechomor - Švarní šohajové
"Radosti života" vznikala v období pandemie, na té nové už pracovali Karel Holas s Františkem Černým poslední dva roky v daleko větším...
60 %
Coldplay - Moon Music
Co se v audiorecenzi dozvíte?
jak "Moon Music" navazuje na své předchůdce a kteří přesně to jsou
jak o albu hovoří Chris
...
80 %
Linkin Park - From Zero
Kde jste byli, když jste se dozvěděli o Chesterově smrti? Já jsem stál v publiku festivalu Colours Of Ostrava a čekal na začátek koncertu...
22.11.2018 - 20:29 | vmagistr
Lidé, kterým se toto líbí
Při zmínění příjmení Coltrane se v jazzovém světě jen málokterý posluchač zatváří nechápavě. Nahrávky saxofonového giganta a freejazzového démona Johna zvaného "Trane" učinily jméno svého majitele legendárním. O poznání nenápadnějším, umělecky však neméně hodnotným způsobem pokračovala v rozvíjení tohoto odkazu Coltranova druhá manželka Alice, schopná pianistka a harfistka.
Její v pořadí třetí sólové album Ptah, the El Daoud z roku 1970 již svým názvem a broukem skarabeem na obalu evokuje atmosféru starověkého Egypta. Že to s jazzem nejde dohromady? Ale kdeže - hned úvodní čtrnáctiminutová titulní kláda Ptah, the El Daoud vyvede všechny pochybovače z omylu. Velký kus práce na atmosféře zde odvádí saxofonové duo Joe Henderson a Pharoah Sanders, excelentní jazzoví sólisté. Je v tom něco pochodového rytmu, pořádná porce epičnosti a ždibec tajemna. Následující skladbu Turiya and Ramakrishna zčásti napájí inspirační proud, který o několik let později v kariéře Alice Coltrane zcela převládl - indická meditační hudba. Zde se jím však ještě spíše jen tónuje jiskřivé klavírní představení s poklidnou basovou vsuvkou Rona Cartera, dalšího velikána svého nástroje.
Začátkem druhé strany desky se klikatí náladovka Blue Nile, ve které se dočkáme slibované harfy. V rukou Alice Coltrane nejde primárně o sólový nástroj, spíše se jím snaží vytvářet spojku mezi rytmikou (a musím říct, že jsem nečekal, že kombo ve složení harfa-kontrabas-bicí může znít tak životaschopně) a poklidně vyprávějící flétnou Joe Hendersona. Když už si ale nadělí sólový prostor, spustí vodopád perfektně melodických tónů. Celé album pak uzavře asi jeho nejnáročnější kousek. Skladbou Mantra zmítá nervózní klavírní linka, místy disharmonické saxofony a bicí, za nimiž řádí další jazzová třída Ben Riley.
K egyptské tematice se Coltrane vracela i na několika svých dalších deskách, právě zde však dostaly inspirace z nilské delty nejvíce prostoru. Podle mého se jedná o velmi solidní jazzově-fúzující zářez, který bych (dle vlastní zkušenosti) bez obav doporučil pro seznámení s tvorbou této osobité skladatelky a interpretky.
Komentář již zveřejněn na progboard.com