Glen Hansard - Didn't He Ramble

Bez většího humbuku vyšla dříve velmi populárnímu Glenu Hansardovi nová deska. Irský zpěvák, který v letech 2007-2008 prodal svůj pohádkový příběh o lásce k Markétě Irglové, jehož titulní píseň dnes znají i desetileté děti, do celého světa, se po rozpadu vztahu a hibernaci domovských The Frames musel přeorientovat na sólovou dráhu. A i když se sály i ochotně naslouchající publikum zmenšily, nadšené ohlasy na jeho koncerty zůstaly.

Hlavní myšlenkou pro nástupce nezaslouženě přehlíženého sólového debutu "Rhytm And Repose" z roku 2012 byla dle Hansardových slov snaha dát si tentokrát mimořádně záležet na textech. "Zhruba někdy po čtyřicítce se mi to psaní docela změnilo a stalo se pro mne hodně důležité, abych se při pohledu na některou ze svých písní dokázal podívat zpátky a přesně věděl, co jsem jí chtěl říct a co jsem chtěl posluchači předat," říká k novince pětačtyřicetiletý umělec a po překladu textů mu lze dát jedině za pravdu. Pryč jsou neurčité metafory a libozvučně znějící slova, jejichž význam si musíte domýšlet, držitel Oscara je tentokrát neobvykle přímý, a co chce říct, říká naplno.

Změnila se i témata písniček. Zatímco dříve byla většina písní o lásce, "Didn't He Ramble" se věnuje spíše přátelství. Důkazem je například první singl "Winning Streak", v němž se zpívá o důležitosti mít s sebou stále nějakého parťáka, který se postará o to, aby vaše vítězná jízda nikdy neskončila. Zaujme i rytmický dupák "Lowly Deserter", odehraný i na Folkových prázdninách, který pojednává o nutnosti být bojovníkem a jít do všeho buď naplno, nebo vůbec. Do třetice lze zmínit i "My Little Ruin", kde polovina dua The Swell Season zpívá, že se nic nezměnilo a že jeho kamarád se může vrátit, kdykoliv bude chtít.

Své irské kořeny v Dublinu narozený zpěvák nedával v hudbě nikdy nějak zvlášť na odiv, tentokrát ale v "McCormack's Wall" udělal výjimku. V závěru hospodské písně o chlastu mu sólo na housle hraje John Shaehan z The Dubliners a k dokonalé iluzi chybí už snad jen tuplák Guinesse v ruce. Druhá sólovka je hudebně vůbec poměrně rozmanitá.

Kromě obligátní akustické kytary s nepřehlédnutelnou dírou uprostřed uslyšíte třeba také klavír nebo housle, kterými si písničkář tříbí "Grace Beneath The Pines", kterou napsal po nepříliš povedeném koncertě na festivalu v Rakousku, kde mu, jak je v této zemi zvykem, přihlíželo mnoho beznadějně opilých jedinců. A tak se po vystoupení naštvaně sebral a pod stromem nacházejícím se mimo areál napsal soulový základ písně, z níž pak časem spíše než gospel udělal jakousi spirituální modlitbu.

Výrazné jsou také dechy, a to zejména v gradující písni "Her Mercy", která zní jako čirá oslava hudby. Pravdou však je, že v jednoznačně nejimpozantnější skladbě letošního počinu se zpívá o tom, že když si to partnerčino odpuštění doopravdy zasloužíš, tak nakonec přijde. A bude to tak povznášející pocit, že se z něj ještě dlouho nevzpamatuješ.

Vedle fantastických kompozic, jakou je právě "Her Mercy" nebo také lyricky vytříbená "Paying My Way", v níž si zpěvák uvědomuje, že nic není zadarmo a že proto, aby mohl hrát po celém světě až do šedesátky, jak plánuje, musí také něco udělat, se na albu pojmenovaném podle písně, kterou se zpěvákovi nakonec nepodařilo dokončit v uspokojivé kvalitě, nachází i trošku té vaty.

Folkrockový nádech ustupuje do pozadí v "Just To Be The One", "Wedding Ring" i "Stay The Road", a deska se tak stává o něco vláčnější, byť třeba poslední dvě zmíněné leccos dohánějí svým textem. Úhrnem však lze prohlásit, že jeden z nejvýraznějších písničkářů své generace opět natočil dílo, na němž má co říct a které by vám ani tentokrát nemělo uniknout.