Bob Dylan - The Basement Tapes

Dvojalbum The Basement Tapes bylo splátkou dluhu, který si u svých fans i hudebního průmyslu Dylan nadělal v roce 1967. Tehdejší nahrávání se členy skupiny The Band (tehdy ještě The Hawks, kteří stáli u zásadních momentů Dylanova přerodu v rockera) probíhalo, jak název kompilace napovídá, skutečně ve sklepě písničkářova domu, později v nedalekém sídle kapely zvaném Big Pink a předcházela mu jedna důležitá a dylanovskou mytologií patřičně zamlžená událost. Motocyklová bouračka z července 1966, která kromě zlámaných obratlů jako by ve zpěvákově hlavě rozsvítila varovný otazník: Chceš být jen přizpůsobivým panákem v showbyznysovém ringu a poslušnou projekcí představ druhých nebo umělcem, který svoje kroky řídí sám? Dylan seknul s veřejnou prezentací včetně koncertování a udělal si sám v sobě pořádek. Nešlo ale jen o přelom etický ale u hudební. S velkou dávkou zjednodušení (z kořenů americké muziky vycházel vždy) se dá říct, že tehdy se z hudebního revolucionáře stal tradicionalistou. A nic o tom nesvědčí lépe, než právě The Basement Tapes, výtěžek toho nejlepšího ze sklepních sessions, který spatřil světlo světa až dlouhých osm let po vzniku nahrávek.

Je ale pravda, že v roce 1975 už nebyla většina z nich veřejnosti neznámá. Zčásti díky bootlegům, zčásti díky verzím jiných interpretů, kterým byly v mezičase písničky v demo verzích nabízeny. Až oficiální vydání ale předvedlo v plné kráse, co že se to tehdy nedaleko Woodstocku odehrávalo. Spartánské nahrávací podmínky, absence jakýchkoli smluvních tlaků a domácká pohoda daly vzniknout skvostné sbírce písní prodchnutých uvolněným muzicírováním a pilným sosáním z amerických tradic.

The Band, kteří celou průpravu následně zúročili na vlastním slavném albu Music from Big Pink, tu zdaleka nebyli jen Dylanovou doprovodnou kapelou. Inspirační jiskry mezi nimi létaly oběma směry a kolekce tak právem náleží i do jejich diskografie. Tuhle skutečnost ještě podtrhli vydavatelé, když původní nahrávky s Dylanem doplnili několika pozdějšími, které už realizovala kapela sama. Ryzí starosvětský duch je ale vlastní i jim, takže vůbec nevadí ani rozdíl v technické kvalitě. Zatímco „dodatky“ mají profesionálnější zvukovou podobu, dylanovské jádro repertoáru je hodně lo-fi, ale jeho neučesaná zvuková patina ještě umocňuje auru zakopaného pokladu, který byl konečně objeven.

Písničky jsou spřádané z pestrých bluesových, rock'n' rollových, folkových i countryových vláken, starobylých ale pevných. Každou tradiční strukturu si Dylan a jeho parta přivlastňují s takovou přirozeností, jako by patřili k jejich dávným stvořitelům, ale zároveň vytvářejí úplně nový kánon, v němž se všechny vlivy mísí. Dnes tomu říkáme americana nebo roots music, tehdy ale takový mix nebyl zdaleka tak obvyklý.

Písně voní starobylostí a americkým venkovem, když se ale zaměříme na texty, jsme zpátky v Dylanově záludném myšlenkovém světě. I ten prodělal změnu, z textů promlouvá osobnějším tónem, je v něm méně literatury a více lidového vypravěčství, ale jakmile začneme dešifrovat jeho poselství, čekají nás stejně tvrdé oříšky jako dřív. Dylan svou obraznost neobětoval na oltář rurální prostoty, ačkoliv se jí občas (Apple Suckling Tree) aspoň formálně přizpůsobuje. Pitevní nálezy jeho textů zůstávají každopádně i nadále mnohoznačné.

To, co bylo zprvu jen aktivními prázdninami, obohatilo Dylanův repertoár o pěknou řádku nadčasových songů. Jeden z nejznámějších, vězeňský lament I Shall Be Released, sice na původním vydání The Basement Tapes chybí, ale kdo by huboval, když tu je tolik dalších, stejně úžasných. Odds and Ends, Goin' to Acapulco, Please, Mrs. Henry, Tears of Rage, Too Much of Nothing, Nothing Was Delivered, This Wheel's on Fire a mnoho dalších. Ani autorské skladby členů The Band se mezi nimi neztrácejí, mým favoritem je třeba Rickem Dankem zpívaná Bessie Smith. Celkem čtyřiadvacet skvostů, bez nichž by nejen Dylanovo autorské portfolio, ale i celé americké písničkářství znatelně zchudlo.