Miluju kapely, které se vyvíjí. Ne za každou cenu, ale přirozeně. Ne z nutnosti udržet pozornost, ale protože hudební nápady a inteligence vám nedovolí stát na místě. Baroness vydali za dobu svojí existence dohromady pět nahrávek. První dvě a půl dema se dají chápat jako takové nástřely. Hledali cestu kudy a učili se. Poznáte na nich kytary a zpěv, ale celé to je takové neučesané, i když z toho občas vyskočí úžasný riff. Čas studia.
Nasbírané zkušenosti bohatě zúročili svojí první skutečnou deskou. Red Album ubralo na tvrdosti a tam, kde jste dříve slyšeli sludge, tomu teď můžete říkat třeba alternativní metal, ale ono to je jedno. Co je po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Naplno se zde projevila jejich schopnost napsat sice skladby úderné jako kladivo na čarodějnice, ale zároveň melodické tak, že mají vlastně popovou chytlavost. Taková metalová Abba.
Říká se, že druhá deska je pro kapelu zásadní, protože na ní už nečerpá z minulosti jako na debutu, ale musí přijít s novým materiálem. Baroness to zabralo dva roky. K nahrávání si pozvali Johna Congletona (ex - The Paper Chase) a dohromady dali dohromady (to je dokonalý rým) svoji zatím nejlepší desku. Sledovat hudební vývoj Baroness je jako hrát domino. Na každé nové desce slyšíte ozvěny té minulé, ale zároveň je zde něco nového, nečekaného a, řekněme si to pateticky, krásného. Baroness totiž umí něco, co si nemnoho metalových kapel může připsat k dobru.
Podobně jako... číst dále
Miluju kapely, které se vyvíjí. Ne za každou cenu, ale přirozeně. Ne z nutnosti udržet pozornost, ale protože hudební nápady a inteligence vám nedovolí stát na místě. Baroness vydali za dobu svojí existence dohromady pět nahrávek. První dvě a půl dema se dají chápat jako takové nástřely. Hledali cestu kudy a učili se. Poznáte na nich kytary a zpěv, ale celé to je takové neučesané, i když z toho občas vyskočí úžasný riff. Čas studia.
Nasbírané zkušenosti bohatě zúročili svojí první skutečnou deskou. Red Album ubralo na tvrdosti a tam, kde jste dříve slyšeli sludge, tomu teď můžete říkat třeba alternativní metal, ale ono to je jedno. Co je po jméně? Co růží zvou i zváno jinak, vonělo by stejně. Naplno se zde projevila jejich schopnost napsat sice skladby úderné jako kladivo na čarodějnice, ale zároveň melodické tak, že mají vlastně popovou chytlavost. Taková metalová Abba.
Říká se, že druhá deska je pro kapelu zásadní, protože na ní už nečerpá z minulosti jako na debutu, ale musí přijít s novým materiálem. Baroness to zabralo dva roky. K nahrávání si pozvali Johna Congletona (ex - The Paper Chase) a dohromady dali dohromady (to je dokonalý rým) svoji zatím nejlepší desku. Sledovat hudební vývoj Baroness je jako hrát domino. Na každé nové desce slyšíte ozvěny té minulé, ale zároveň je zde něco nového, nečekaného a, řekněme si to pateticky, krásného. Baroness totiž umí něco, co si nemnoho metalových kapel může připsat k dobru.
Podobně jako třeba spříznění Torche dokážou skrze tvrdou muziku rozsévat pozitivní energii a radost. U skladeb jako Swollen and Halo nebo A Horse Called Golgotha máte dojem, že kdybyste se rozběhli dost rychle a jenom trochu se vám chtělo, vznést se do vzduchu už bude to nejmenší. A všechny křivdy světa budou napraveny správným pohybem dlaně.
Pro mě osobně je tahle deska úžasná v tom, že se jí podařilo rehabilitovat kytarové sólo a vrátit ho z roviny exhibicionistické onanie na úroveň funkčního prvku, který se nesnaží mermomocí urvat posluchačovu pozornost, ale funguje jako nosný pilíř skladby. To byste ale koneckonců mohli říci o každém jednotlivém instrumentu včetně vokálu. Nic výrazně nevyniká, všechno se prolíná a nakonec drží tak pevně dohromady, jako by to nikdy neexistovalo samo o sobě. Hodně se také zapracovalo na gradaci skladeb, a tak to občas zní více jako divadelní představení než jako muzika; skvělým příkladem je War, Wisdom and Rhyme. Celou dobu to zní jako legrace - až do momentu, kdy dojde k vyvrcholení a teprve pak vám dojde, jak to bylo celé skvěle vymyšlené a naplánované a že jste jim skočili na lep, ale už je pozdě cokoli s tím dělat.
Jestli je přítomnost Congletona na albu nějak výrazněji cítit, tak snad v tom, že proti předešlým deskám se více vyskytují akustické pasáže, ale jejich funkce opět není samoúčelná, žádné „protože to zní hezky“, ale protože to skladbě v určitý moment pomůže posunout se, kam je potřeba. Nejlepší produkce je taková, která nevládne, ale slouží. Hodný strejda John.
John Baizley, zpěvák a kytarista Baroness se i tentokrát postaral o artwork alba a udělal to jako mnohokrát (i pro jiné) úžasně a nezaměnitelně. Nejsou to jen nějaké hezké obrázky je to přidaná hodnota jako hrom.
Je spousta desek, které máte rádi, ale není mnoho těch, které si zaslouží, abyste je vlastnili – druhá deska Baroness je tou výjimkou, která potvrzuje pravidla. Co je po jméně?
Komentáře