Wolf Alice - My Love Is Cool

Kytarová scéna v Británii je v posledních letech opět tam, kde patří, totiž na výsluní. A jsou to hlavně tyto tři vůdčí hlasy, kterými k nám generace narozená po roce 1990 promlouvá - Peace, Swim Deep a Wolf Alice. Romantičtí recyklátoři, acidoví snílci a ti s holkou v sestavě. A zatímco první dvě kapely už mají oddebutováno, či dokonce napsaly druhou studiovou kapitolu (nebo nás na ni fenomenálními způsoby připravují), Wolf Alice ještě donedávna tiše čekali ve stínu. Přes dva roky těžili z benefitů, které jim přinášel status nových nadějí, a zásobovali nás pouze několika singly a EP.

Jejich neprůbojný rock se ve víru dalších mladých band lehce ztrácel, a proto se mohli z některých stran dočkat nekonkrétního přívlastku výše. Na nominaci v BBC Sound Of 2015 nicméně stačil. Jako by zběhlí kritici už tušili... Proč ze sebe to nejlepší ostatně vydávat hned na začátku a pak o sobě číst jako o promarněných šancích? Muzikanti si poctivě budovali fanouškovskou základnu, na turné kryli záda služebně zkušenějším Peace a frontwoman Ellie Rowsell si pomalu, ale nenávratně začala podmaňovat vyznavače denimu a strun tumblr ročníků. Nebylo důležité vydat debut v co nejkratším čase, dokud síla hypu kryla záda a slibovala prodeje navíc, i kdyby k nim po obsahové stránce nebylo moc důvodů. Základem bylo stvořit debut, který by vzal slova všem pochybovačům a příznivce přesvědčil, že se definitivně vyplatilo čekat.

K takové misi si čtveřice z Londýna do studia povolala producenta Mikea Crosseyho, jenž napomohl vyrůst kultu Arctic Monkeys či nakopl kariéru jednoho z největších talentů posledních let Jakea Bugga. A chemie musela opravdu mimořádně zafungovat. "My Love Is Cool" je totiž majestátní prvotina. Tam, kde Peace jenom využívali nostalgie hudebních posluchačů a Swim Deep hlad omladiny po nových znělkách jejích životů, Wolf Alice přichází s prostou nabídkou své hudby. Ta pod zdánlivou plochostí odhaluje nekonečnou hloubku a bohatost niterného světa autorů a před posluchačem vybuchuje do pestrobarevných obrazců. Každý song v tracklistu má své jedinečné DNA, žádný z nich nepřebývá a je až k nevíře, kolik toho kapela dokáže vykouzlit na omezeném prostoru tříminutových stopáží, s pouhými kytarami a minimem experimentů, tedy přesně podle parametrů indie rocku pro masy.

Minimálně během prvního seznamování s deskou doporučuji sluchátka. Wolf Alice si potrpí na detaily a jemné nuance v architektuře skladby, které postřehnete nejlépe při přímém kontaktu. Dejte tomu třeba jeden letní večer pod širou oblohou; to abyste více podtrhli až skoro magické ovzduší nahrávky. A žasněte. Žasněte, jak se při otvíráku "Turn To Dust" zpomaluje celý svět před vašima očima. Dojímejte se, jak k vám "Bros" důvěrně promlouvá a hladí vaši duši věčného dítěte. Nechte si vyrazit dech nečekanou zápletkou v "You're A Germ" a neustálými zvukovými kotouly v "Your Loves Whore". Zase ho zatajte, abyste nenarušili pohlcující atmosféru "Silk". V polovědomí se vzneste do galaktických výšek se "Soapy Water". A buďte nadšení i vystrašení zároveň z "Giant Peach".

Jednou se struny nervózně třepou, podruhé zas prořezávají uši. Jednou Rowsell cosi šeptá posluchači do ouška, podruhé na něho zase freneticky křičí. "Sixteen! So sweet!" vřeští ve "Fluffy" a všem šestnáctkám tuhnou úsměvy na tvářích, protože jedno je podle třiadvacetileté Britky jasné - šestnáct vůbec není super věk a tohle město je mrtvé a nedá se v něm vůbec nic dělat. O tom městě zpívá hlasem ženského Ozzyho Osbournea i v našlápnuté "Giant Peach". Soft hard rocková mašina si to ujíždí přes mnohé kytarové polohy a opět příkladně ukazuje, kolik parádiček se dá udělat na časově limitovaném placu.

Jak se může tehle kytarový gigant nacházet pod tím samým obalem jako intimní "Turn To Dust"? Asi stejně jako vypucovaná "Swallowtail" upomínající na folkové kořeny uskupení a rebelující "You're A Germ". Wolf Alice na prvotině nejsou skupinou jednoho výrazu. Jejich zvuk je živý organismus, jenž neustále mění svůj ráz a připravuje nejedno překvapení. Nejkrásněji to dokazuje zrovna "You're A Germ". Hudebníci na ní začínají tichou rozmluvou, ale ta trvá jen pár vteřin. Potom si uvědomí, že vlastně nechtějí být jenom lacinou napodobeninou The xx. Přidají proto na rychlosti i na množství nástrojů a změní ladění textu. Ani to se jim ale nezdá ještě ideální, a tak více zapřáhnou do strun a bubnům dají vycházku. Tohle by mohlo jít! Další sloku šroubují hned na rychlejší tempo, ale pořád songu něco chybí. Něco objeví zpěvačka konečně v půli písně a přidají se k ní i zbylí hráči. A pak už stačí napočítat do sedmi a... "Nepůjdeš do nebe!" přímo z pekla se divoce chechtá Rowsell a punkový nápřah jejímu rozpoložení dává svolení. Během natáčení musela být ve studiu skutečně legrace.

Je to nejspíš právě ona proměnnost a nevyzpytatelnost, jež vám nedovolí slyšet na "My Love Is Cool" stovky jiných interpretů (kteří bezpochyby měli na nahrávání vliv), jako Wolf Alice samotné. A nejlepší na tom je, že všechny odlišnosti do sebe perfektně padnou a při jejich poslechu nemáte pocit, že posloucháte další Best Of 90's. Je fuk, jestli má formace zrovna náladu na provětrání flanelu nebo chce ve "Freazy" znít bezkonfliktně jako kolegové Superfood; ať už se jedná o ten nejvíce odlišný kousek od zbytku, se žádným chybějícím by tahle kompilace nebyla kompletní.

Wolf Alice, mladé naděje britské scény, svůj úkol tedy splnili, zbytek je na vás. Samo kvarteto vám dává na výběr: "You can hate us all you want, but you don't mean nothing at all. You can join us if you think you're wild. You can join us if you're a feral child. Our love is cool." Postoj této recenze je asi dostatečně jasný: "Všichni si běžte koupit Wolf Alice!"